Poslední předprázdninové setkání se konalo poprvé u Ristridina. Sejít se nás mělo málo, program byl mlhavý, místo opředeno tajemstvím :) Vše se ale vyjasnilo, jen počet účastníků zůstal stejný... až do večera, kdy se (pro mě) nečekaně přidala Liba.
Trio PJ, Jirka, Maja se nakonec ukázalo jako naprosto dostačující, protože víc lidí by se těžko do malého bytu vešlo. Takhle jsme měli každý svou židli. Začali jsme pozvolna. Přece jen se nevidíme každý den jako na gymplu, takže výměna informací je pro nás stále zajímavější a nutno podotknout, že i delší. PJ nás seznámil s dvěma hrami, na jejichž představení byl na opengamingu - Void a Fiasco. Zatímco Void nikterak nenavnadil, Fiasco bylo plánem pro dnešní den numero uno. Prošli jsme také zlehka FATE, který vykrádá GK-system, aniž by ten už vyšel. Američani mají špiony všude.
Den se posunul a od desáté hodiny, kdy jsme se sešli, uběhly další hodiny dvě, takže jsme se vydali hledat, kde nechat naplnit naše břuchy. Bydlím tu krátce, takže jsem moc nevěděl kam. Zkoukli jsme tedy google a vydali se k přijatelné restauraci. Tu jsme našli, ale měla otevřeno až odpoledne, druhá, která měla být poblíž, nikde v okolí nebyla. Prošli jsme docela solidní okruh a jídelní zařízení byla buď zavřena, nebo v nich nevařili. Vrátili jsme se tedy k autu a vydali se na oběd do města.
Odpolední program jsme začali hrou Fiasco. A bylo to opravdové fiasko. Nebudu tu podrobně popisovat děj ne proto, že by nebyl zajímavý, ale proto, že si zaslouží samostatný text. Doufám, že ho sepíše někdo jiný než já, protože čím se bude doba od hraní prodlužovat, tím méně si budu pamatovat... Popíšu proto spíš svoje pocity. Musím říct, že je to povedená hra. Nemyslím si, že by mělo smysl ji hrát tak, jako jsme hráli Ochránce, ale na pobavení je opravdu dobrá.
Pomocí několika hintů jsme mezi sebou vytvořili příběh, který kupodivu byl zajímavý a postupně gradoval. Ačkoliv by se mohlo zdát, že některá rozhodnutí, aby se příběh vyvíjel “špatným” směrem, byla vyřčena z čiré škodolibosti, děj posouvala zajímavým způsobem dopředu. Na začátku jsem měl obavy, jestli se příběh vůbec rozvine, ke konci jsme se předbíhali a doplňovali v tom, jak dějová linie bude pokračovat. Opravdu zajímavé.
Dneska se vracela paní domácí - Liba - z Greisfwaldu, takže pohled na hodinky prozradil, že máme asi hodinu, než pro ni pojedu na vlak. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet jednu z místních deskových her - Ticket to Ride, která neměla být dnešní poslední nově vyzkoušenou hrou...
Ticket to Ride je opravdu nenáročná hra, co se týče pravidel, průběh může být ale hodně o přemýšlení. Po hodince hraní jsme měli vítěze, Jirku, a tak taktika dlouhých tratí vyhrála nad mojí strategií propojení nejvíce ticketů. K výhře Jirkovi hodně pomohla nejdelší trať, kterou měl o 3 vagonky delší a vyhrál tak asi o 12 bodů.
Než jsem odjel, nechal jsem PJ s Jirkou nastudovat Dixit a odjel pro Libu. Co se dělo, než jsme se vrátili nevím, poté jsme si všichni čtyři zahráli onu obrázkovou hru ‘pro druhou hemisféru’. První hra byla, řekl bych, taková seznamovací, s přehledem nás porazil červený zajíc (Jirkův), u druhé hry jsme se se hrou více sžili. Vznikla spousta zajímavých momentů, například kdy po mojí nápovědě “ubíjející počasí” vybral PJ černovlasou dívku ve sněhu, protože Ristiridin na severu málem zemřel. Leč moje myšlenky se ubírali prvoplánovějším směrem a položil jsem obrázek postavy z papírových lístečků v bouři. Hru ukončil můj Evžen Oněgin, tedy černoušek s prakem zády k zádům plyšového medvídka. Ač je to zcela jiný způsob myšlení, Dixit mě baví. Nebo je to právě proto? Rozmanitost je totiž super.
A když jsme u té rozmanitosti, sáhli jsme po opravdové rychlovce. Kooperativní karetní hra Hanabi, jejíž krabička udává délku hry 30 minut. Tuhle hru jsem zatím hrál jen jednou, ale styl hry se mi hodně líbil. Opravdu originálně řešená karetka, která - pokud se dodržují pravidla - zamezuje tomu, aby se jeden hráč ujal kontroly celé hry. My hráli více kolektivně, ale i tak si myslím, že jsme se zapojili docela všichni. Po přibližně hodině a půl jsme dohráli s bodovým skóre 20, což se dle pravidel překládá jako: "Pěkné! Publikum je potěšeno", těsně o jeden bod pod: "Velmi pěkné! Publikum je nadšené."
Liba se rozhodla jít spát, přece jen 11ti hodinová cesta vlakem ji uondala. My jsme původně chtěli jít taky na kutě, ale světe div se, 7 divů světa nás nenechalo. Jedna hra, která ještě Libu vrátila alespoň ke sledování k nám, definitivně uzavřela deskové hry pro dnešní setkání. Pak jsme už jen povídali. O půl druhé v noci jsme se rozloučili s Jirkou a ukončili sobotní setkání doopravdy.
Abych to shrnul, opravdu se mi sobota líbila. Je vidět, že i po deseti letech od školy si máme co říct a že to, že se nevidíme co chvilu a nebydlíme 10 minut od sebe, neznamená, že bychom si byli vzdálení.
V neděli ráno pak PJ odjel na Velodrom ukázat magicovému světu, jak se ve VM staví balíky. Příští setkání některé z nás snad čeká za 14 dní na lance, všechny pak na chatě v Pivonicích za tři týdny. Budou opět štěkáčky? Nebo nám Bodasen konečně připraví psíčkovou? Na štěkanou tentokrát chuť asi nebude... Už se na všechny opravdu moc těším!
Jak se staví balíky, jsem klukům společně s Líbou ukázal už v sobotu, kdy jsem si šel sepisovat decklist. Protože vypadali zaujatě, tak jsem jim balíček kartu po kartě rozebral, vysvětlil co dělá a popsal strategii. Jirka se nezapomněl zeptat na "svůj" Wash Out, takže jsem ho musel ujistit, že ten už skončil v propadlišti dějin.
V neděli jsme vstali o půl deváté a byl čas vyrazit na místo. Hrálo se v diskoklubu Favál, který se nachází u brněnského velodromu, a o kvalifikaci na Pro Tour Dublin se přišlo ucházet 116 hráčů. Mezi nimi byly minimálně 4 holky (což je asi nejvíc, co jsem kdy na turnaji viděl) a také poměrně velká zahraniční účast (Slováci, Poláci, Rakušané, Maďaři).
V prvním kole jsem utrpěl porážku, v kole druhém výhru. Ve třetím kole jsem opět prohrál (možná dokonce i svou vlastní chybou), takže se stavem 1:2 jsem si řekl, že když ještě jednou prohraju, tak dropnu a vrátím se za Majou. Štěstí se ale dostavilo (i když jsem mu musel hodně pomáhat - chodilo to hrozivě :) ) a následující čtyři kola jsem vyhrál. Přitom jsem vykonal pomstu na Maďarech (s hráčem z Maďarska jsem prohrál finále PTQ na Montreal), protože jsem porazil jednu maďarskou slečnu a v posledním kole někoho dalšího z jejich skupiny.
Celkem tedy 5:2, což je na takovýchto turnajích obecně dobrý výsledek, ale jelikož mí soupeři neuhráli nic (i ti co mě porazili skončili pode mnou - to vážně nepotěší), měl jsem velmi špatné pomocné hodnocení a umístil jsem se tak na "krásném" 23. místě. Ceny byly do top 16, takže za svých 300 Kč jsem pouze rozšířil svoji sbírku dvacetistěnných kostek o jednu, která se dávala při registraci...
O půl sedmé večer jsem se tedy vydal zpět za Majou a Líbou. Když jsem dorazil před dům, musel jsem vyřešit poměrně zapeklitý problém. S Majou jsme byli domluvení, že ho mám prozvonit, ale protože píše tak dlouhé reporty, vybila se mi v mobilu baterka a já tak byl v pasti. Na zvonku byla samá cizí jména a dveře zavřené... Jak jsem se dostal nahoru, je lepší nevědět a jelikož moje klepání/bouchání na dveře Líba uslyšela, všechno dobře dopadlo.
Protože se mi nechtělo rychle balit věci a spěchat na poslední vlak, zůstal jsem ještě na jednu noc. Zatímco Líba připravovala moc dobré toasty (a tím mě opět zachránila), vyprávěl jsem zážitky z turnaje (například o Polákovi, který se zajímal, jestli tu máme v neděli zavřené obchody, jak moc jsme pobožní a poté jestli se tu dá volně koupit tráva :) ). Majovi jsem ukázal, jak vypadají videa z online coverage a poté jsme shlédli dva díly seriálu Arrow. Doufám, že se zalíbil a že ho Maja (společně s Libou) dosledují co nejdřív :). Poté jsme si prohlédli ještě fotky z Maďarska (jejich parlament je hezký i z marcipánu) a z výstavy korunovačních klenot (fronty byly opravdu dlouhé). Pak už se šlo na kutě.
Ráno jsme vstávali o půl sedmé a poté, co jsem si sbalil, se už šlo za každodenním životem. Maja se cestou odpojil směrem do práce, Líba mě doprovodila až na autobusové nádraží a já byl za hodinu doma. Víc takových víkendů. Prosím...
|
|
