Události v Dilce a přilehlých horách, psané rukou elfky Aylaris, a její připojení ke družině
Aylaris upila z korbelu, otřela si ústa, položila korbel na stůl a rozhlédla se po místnosti. Seděla v typické trpasličí venkovské hospodě, zakouřené, smradlavé a s nízkým stropem. Většinu klientely tvořili trpaslíci, ale byli tu i lidé viditelně přespolní, obchodníci, potulní řemeslníci a jiní. Několik lidí, oblečených jako hraničáři, sedělo v jednom koutě a tiše rokovali nad svými vlastními záležitostmi, do kterých neměl nikdo z ostatních zákazníků chuť strkat nos. Trpaslíci z vesnice seděli přímo u výčepu, aby to neměli k pivu daleko, a poslední, kdo tu ještě byl, bylo několik zakulacených hobitů s naivními výrazy v obličeji, pivem a koláčky před sebou na stolech. Jejich štěbetající hlásky lezly Aylaris značně na nervy a proto se rozhodla, že si půjde lehnout. Nebyl to jediný důvod. Tohle pivo na ni bylo silné a navíc nesnášela, když nebyla mezi lidmi nenápadná, což se jí v téhle hospodě a společnosti jako elfce příliš nedařilo.
Na poslední chvíli se jí ještě zazdálo líto korbelu víc než do poloviny plného a tak si řekla, že ještě chvíli počká. Třeba by mohla mít tento večer štěstí. Seděla zde už týden a pokoušela se sehnat nějakou dostatečně adekvátní skupinu dobrodruhů. Slyšela totiž od jednoho značně přiožralého trpaslíka legendu o mytickém kováři, který prý sídlí v horách vysoko nad touhle vesnicí, nad Dilkou. A od té doby se vyptávala, sháněla družiníky, popravdě se ptala v hospodě všech, kteří ji připadli jen trochu střízliví, dokonce i od těch upištěných hobitů až po samotného hostinského. Odezva byla všude stejná: “Ta blbá elfka si myslí, že se s ní potáhnu nahoru do hor za Tergasovým ožraleckým snem! No, ale kdyby si mladá dáma chtěla zajít nahoru a trochu pocuchat peřiny…“ V tuto chvíli většinou debaty končily, protože Aylaris navrhovatele sjela pohledem, po kterém okamžitě ztratil choutky, a odešla. A žádná nová družina sem již tři dny nepřišla.
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil hobit s úsměvem na rtech, zdobenou truhličkou pod paží, holí v ruce, a pořádným rancem na zádech. No to mi ještě scházelo, pomyslela si Aylaris, další z těch nepředstavitelně otravnejch skrčků. Hobit prošel dveřmi, aby uvolnil místo dalšímu z nich a střelhbitě vyrazil přímo k výčepu. Další, co šel za ním, byl elf. Elf! Elf tady! Aylaris se okamžitě probudila z letargie a odstrčila svoje pivo směrem od sebe, aby si příchozí nemyslil, že patří jí, a znovu se na něj podívala. Bylo věru na co.
Krásný, vysoký elf v dlouhé zdobené róbě, která jen podtrhovala krásu jeho rysů v obličeji a graciéznost jeho pohybů, když překračoval práh. Jeho štíhlá postava s útlými rameny se nepředstavitelně vyjímala mezi ostatními v hospodě, kteří byli skoro vždy pravým opakem tohoto elfího Adonise. Opíral se o hůl, z obou stran okovanou, a na zádech měl batoh, na kterém mu seděl pták s černým peřím. A když se náhodou podíval na Aylaris a udiveně pozdvihl obočí, Čaroděj. Určitě to bude čaroděj. Tím pádem by mohl jít se mnou za tím kovářem… Ale jak ho přesvědčit? A co nějaký bojovník? Nějaký krásný, vysoký elf s meči na zádech… Třeba jako Sir Kibonge. Vířilo Aylaris hlavou, když se v hospodě setmělo. Cosi dokonale vyplnilo dveře. Cosi vysokého, smradlavého, s mečem u boku, helmou na hlavě a obrovským tlumokem na zádech, který ve dveřích vyplňoval to, co barbar ne. Provazce svalů se vlnily na jeho rukou a z jeho chůze vyzařovala razantnost molocha. Když se doštrachal i s tlumokem k výčepu, otočil se směrem k lidem a sundal si helmu. Aylaris tlumeně vyjekla.
Jeho obličej pod helmou byl, slušně řečeno, odporný. Takový, jaký se nevyrovnal žádnému jinému který kdy Aylaris v životě viděla, a to přitom jednou pomáhala při epidemiích v elfím lazaretu. Proti tomuhle je i malomocný s příušnicemi a morem jen slabý odvar! Pomyslela si a pak pokrčila rameny… No a co, pokud umí zacházet s mečem, ať je mu přáno, ale tu helmu si mohl nechat na hlavě, je vlastně docela pěkná.
Všichni tři si vzali své korbely a odešli k jednomu poloprázdnému stolu, kde se začali bavit jen tak mezi sebou, a po několika pivech se začal hobit vybavovat s trpaslíky. Aylaris už přímo vřela. Nemůžou už se na to sakra vykašlat? Jak je to tady ještě může bavit… Počkat, už to vypadá nápadně, ten hobit se začíná zvedat… Hmm, tak se jen potřeboval podrbat na zadku. Nakonec to Aylaris vzdala a rozhodla se, že s tím, kolik toho vypili, je zcela určitě uslyší, až půjdou do svého pokoje. Nechala tedy aspoň pomstychtivě na stole nedopité a nezaplacené pití a vyrazila nahoru “k sobě”.
Asi po půlhodině, kdy si přerovnávala věci v batohu a čistila zbraně, se kolem jejích dveří začaly ozývat prapodivné zvuky. Nejdřív jakési dupající cupitání, pak lehký elfí krok a pak dupot až se dveře třásly. A jde se na to! Jen ať se mi to prosím tentokrát povede! Ozbrojila se jen dýkou, nahodila okouzlující úsměv, otevřela dveře a vyrazila k pokoji, kde podle jejího citlivého elfího sluchu zmizeli ti tři. Zkontrolovala si své oblečení, jestli dýka v botě není vidět, jestli jsou všechny hvězdice a dýky v rukávech na svém místě a jestli drží, a zaklepala na dveře.
*
Když se ozvalo zaklepání, Cid, Mýtos i Ristridin ztuhli. Pak Cid prolomil ticho. “Kdo to může být, v téhle díře? Že by si přišli pro tebe, Mýtosi?” Dotazovaný zbledl jako křída. “No, tak ať teda radši otevře Ristridin.” Další zaklepání. “No, klepat donekonečna za těma dveřma asi nebude,” vypískl Cid, “tak mu Ristridine otevři, kdoví, třeba nám obsluha ještě nese jídlo, kdybychom v noci dostali hlad!” Pobídnut touto hobitovou poznámkou, Ristridin nahodil vážný čarodějnický výraz spolu s výrazem „vím o tobě něco, o čem vůbec nestojíš, aby to ostatní věděli“ a otevřel dveře.
Dveře před Aylaris se otevřely a ona zůstala opět koukat s polootevřenou pusou na toho krásného elfa se zachmuřeným obličejem. Jediné, co mu kazilo celkový dojem, byl hobit vykukující mezi jeho nohama, který, když ji uviděl, jen oznámil: ”Tak ani jídlo, ani stráž. Je to ta elfka, co jsme ji viděli dole. A ta nevypadá ani na jedno. Vylez z tý skříně, Mýtosi.” A za chvíli se ve dveřích objevil i barbar. Při pohledu na něj si elfka uvědomila své dobré vychování a uklonila se.
“Mé jméno je Aylaris a jsem z Ambisalského šlechtického domu Amani. Smím vědět, s kým mám tu čest?”
Teď se probudila slušnost i u Ristridina, začervenal se a představil se. „Já jsem Ristridin, čaroděj, tohle je Cid, alchymista, a...“
Byl přerušen zahuhláním „A taky Mýtos!“ a tím, že mu kolem obličeje proletěla barbarova tlapa napřažená k pozdravu.
Aylaris s úsměvem potřásla rukou Mýtosovi a dodala: “Přišla jsem za vámi v jedné záležitosti, o kterou, jak si myslím, byste mohli mít jako dobrodruhové, zájem. Nebo se snad mýlím?”
“A o jakou záležitost by mělo jít?” optal se Ristridin.
“No, to snad nebudeme probírat tady na chodbě… Nepozvete mě dál, pánové?” Vešli dovnitř, usadili se kolem stolu a Aylaris začala mluvit.
“Jde tu o jednu takovou zajímavou věc. Vysoko v horách prý existuje kovář. Mýtický, tajemný člověk, nebo možná snad trpaslík, který prý kove zbraně z magmatu a zbroje z dračích šupin. Takové, kterým se žádné jiné nevyrovnají. A nedělá jen zbraně a zbroje, ale i různé jiné věci, zužitkovatelné dobrodruhy jako jste vy.“
“No, já nevím… Máte průvodce?” zeptal se Mýtos a na jeho obličeji se usadil zamyšlený výraz.
“No, zatím ne, ale mám člověka, který nám ukáže cestu, pokud se ke mně přidáte. No jen si to představte, mít zbraně ukované z magmatu, a mýtickým kovářem! S tím by se hned jinak sekaly hlavy, ne?”
“No, já tedy taky nevím”, vložil se do toho Ristridin. ”Nejde s námi průvodce, neznáme vás, a ten kovář tam zcela určitě nebude jen tak sedět někde na kameni… Určitě ho bude něco chránit nebo tak něco…“
“Jo, tak o tohle vám jde… No, zaprvé bych šla s tak zkušenými dobrodruhy, jako jste vy, takže bych se nebála ani já, jakožto elfí žena, zadruhé přece jen v boji něco zastanu… A pokud vám jde o tu jeho ochranu, není zas až tak chráněn, ale spíš dokonce vězněn nějakou skupinou skřetů.”
“Cože?” vyskočil Mýtos, “ bezbranný člověk držený v zajetí tlupou skřetů? Tak toho musíme bezpodmínečně okamžitě zachránit!”
Tak tohle byla cestička k tomu, jak přesvědčit tuhle družinu… Ještěže to vyšlo! Pomyslela si Aylaris.
Poté, co Ristridin se Cidem, přesvědčovaní zároveň Mýtosem a Aylaris, povolili, se všichni domluvili, kde se příští den sejdou, a chvíli poté se za Aylaris zabouchly dveře.
Aylaris byla štěstím bez sebe. Konečně se na ni usmálo štěstí! Konečně našla někoho, kdo ji ne jen nesváděl, ale byl ochoten se s ní vypravit za něčím, co možná ani neexistovalo! Takové štěstí, že našla zrovna takovouhle družinu, bylo úplným požehnáním. Snad jen ten barbar by mohl být trochu pohlednější…
*
Setkali se za rozbřesku před hospodou. Všichni s bagáží na zádech a ozbrojení, co nejrychleji vyrazili za místním obchodníkem, aby doplnili zásoby. Dokoupili jídlo a vedeni Aylaris vyrazili za starým Tergasem, který podle ní věděl, kde v horách by měla být jeskyně s kovářem. Poté, co Tergase Aylaris upamatovala, kdo je, a poté, co jí načrtl do vzduchu přibližný směr, se všichni vydali určeným směrem do prudkého kopce. Ristridin vypustil svého havrana, aby sledoval okolí a v případě nebezpečí všechny varoval.
Po dvou hodinách putování do prudkého kopce, kdy už Aylaris tak trochu poznala ostatní členy družiny a ti jí zrovna vyprávěli o svých minulých dobrodružstvích, se praštila do čela a vzteky zakřičela. “Měla bych tu menší problém. Potřebovala bych půjčit nějaké šípy. Nepředvídatelnou nehodou jsem o ně přišla a potřebovala bych nějaké, abych nemusela bojovat jen zblízka. Máte někdo nějaké?”
“Jo, až budeme jíst, předám ti je, ale moc jich není. Budeš s nimi muset šetřit, až se bude bojovat,” odpověděl Mýtos.
Když zastavili na oběd, začal se Mýtos přehrabovat hluboko v batohu. Po několika minutách, kdy začal vyskládávat věci ven a rovnat si je před sebe, vytáhl svazeček k sobě přivázaných šípů. Potom, co je od sebe rozvázala a vyhodila, ty, které byly polámané, jí v toulci zbylo přesně sedm šípů. “No, abych řekla pravdu Mýtosi, čekala jsem víc, ale aspoň něco se cení. Moc ti děkuji, Mýtosi.” Oslovený se zaculil a začal si skládat věci zpátky do batohu. Po několika minutách vyrazili zase dál do kopce.
Bylo po poledni a odpoledne se pomalu začínalo chýlit k večeru, když se havran vrátil Ristridinovi na rameno a ten řekl družině, že několik set sáhů před nimi je prý nějaká jeskyně. Okamžitě zostražitěli, barbar tasil svůj meč, hobit si vytáhl kuši, elfka založila šíp na tětivu a začali se všichni tišeji plížit dále. Po asi sto sázích míjeli malou cestičku, která se oddělovala od původní cesty.
“Možná bychom se tam měli zajít podívat, ne?” navrhl Cid. “Třeba bychom se tam snadněji dostali. Nebo obešli ty skřety.”
“No, nebylo by to na škodu, nemít pro změnu někoho v zádech,” poznamenal Mýtos a Ristridin vyslal havrana, aby se porozhlédl, kam ona cesta vede.
Po několika minutách se havran vrátil a hlásil čaroději: „Je tam něco jako stáj, u které je několik stvoření. Jsou vysocí asi jako tady Cid, mají protáhlou hlavu a podivnou šedou kůži.“
“To by mohlo být něco jako ti skřeti, ne?” prohlásil hobit. “To pro nás nebude problém… Tak se tam jdem podívat, ne?”
A družina vyrazila po menší stezce, vedena Mýtosem a sledována z výšky havranem. Po několika minutách pták slétl prudce dolů. “Prý jsou už velmi blízko a za příštím ohybem je už ta chatrč vidět,” řekl Ristridin a vyslal svého přítele opět do vzduchu.
Všichni ztichli a skrčili se, Mýtos tasil meč, Aylaris založila šíp na tětivu a Cid si natáhl kuši. Poté všichni vlezli do řídké kleče, rostoucí podél cesty. Aylaris s Mýtosem na jednu stranu a Cid s Ristridinem na druhou. Skrčení se plížili nízkou vegetací, využívajíce i roztroušených balvanů. Po několika desítkách úderů srdce se zastavili a hleděli před sebe.
Kolem chatrče se povalovalo několik skřetů. Jejich zbraně, meče a šavle, se válely všude kolem. Hobit s elfkou na sebe mávli, pak se vztyčili a zároveň vystřelili. Šíp a šipka proletěly vzduchem, jejich opeření zasvištělo ve vzduchu. Opsaly ladnou křivku a pak se zabořily do svých cílů. Jeden skřet zvedl ruku k prostřelenému krku a pak se zhroutil dozadu, druhý se chytil za nohu, ze které prýštila krev, a začal se svíjet na zemi.
Zároveň s tím se vztyčili barbar s elfem. Čaroděj zamumlal jakási slova a jeho oči dostaly zlověstný namodralý nádech. Válečník zařval, až jeho pokřik zarezonoval v helmě, a vyrazil přímo k nejbližšímu skřetovi, mávaje kolem sebe mečem, ale ještě než k němu doběhl, čaroději z očí vyrazilo několik blesků, které zasáhly tvora přímo do hrudi. Ozvalo se zasyčení a skřet poodlétl několik sáhů a dopadl na zem, kde zůstal bez hnutí ležet.
Teď už se zbylí tři nějak vzpamatovali, popadli zbraně a vyrazili k nejbližšímu cíli, což byl Mýtos. Ten prorazil kryt prvního jen čirou silou, roztříštil mu štít a udělal mu hlubokou ránu na boku. Ani se nezastavil a z otočky usekl druhému hlavu, až mu jeho krev pocákala brnění a hlavu. Další otočka, z ní rovnou do kleku a bod. Skřet jen zachroptěl a svezl se z čepele. Mezitím, než k němu došli ostatní, ještě došel k zbylému skřetovi, který se válel po zemi a lehkým švihem čepele ukončil jeho život.
Aylaris se Cidem a Ristridinem nedošli až k němu, ale zastavili se na bezpečné vzdálenosti a mávli na Mýtose, aby se šel podívat k chatrči. Ten se postavil těsně vedle dveří, trhnutím je otevřel, až se zpuchřelé kožené panty utrhly a uskočil stranou, aby střelci mohli střílet na případné útočníky.
V chatrči nikdo nebyl. Slunce prosvítalo dírami ve střeše a osvětlovalo kužely zlatavého světla vířící prach. Mýtos vešel dovnitř s taseným mečem a po chvíli se zevnitř ozvalo jeho volání: “Nikdo tu není. Jen pár mul a poníků. Čert ví, k čemu tady nahoře byli.”
Poté, co s největším odporem prohledali mrtvoly skřetů a odtáhli je z dohledu, se rozhodli, že se vrátí zpět na cestu a budou pokračovat dále.
Po nějakých pár stech sázích havran slétl níže a ohlásil čarodějovi, co viděl. Přibližně míli nad nimi, cesta ústila na náhorní plošinu, která končila kolmou skalní stěnou, ve které čněl černý otvor jeskyně. Před ní sedělo na kamenech několik skřetů, kolem kterých se bez ladu a skladu povalovalo několik jejich zbraní.
Všichni čtyři dobrodruhové se zastavili, domluvili se na dalším postupu a sebevědomým rychlým krokem vyrazili k jeskyni. Skřeti si jich všimli, když byli vzdálení asi sedmdesát sáhů. Dva z nich okamžitě skočili pro štíty a šavle, jejich velitel tasil obouruční šavli. Mezitím se vzdálenost zkrátila na padesát sáhů, skřeti se rozestoupili a připravili.
Když došli přímo k nim, družina se zastavila a Mýtos řekl autoritativním chraplavým hlasem: “Nechte nás projít. Jdeme k vašemu veliteli.”
“Papíry...cizinci...ukázat...papíry...” zachrčel velitel lámanou obecnou.
“Samozřejmě,” odvětil Mýtos a začal se hrabat ve vaku. Po asi deseti vteřinách hledání vytáhl svazek papírů, oddělil od něho jeden pergamen a podal ho veliteli. Jediné, co Aylaris přečetla z dotyčného pergamenu, byl nadpis, a ten byl napsán vypsanou rukou krásnými úhlednými runami: Listy – Jak lichotit krollům.
Skřetí velitel chvíli veledůležitě koukal do papírů, pak podal list svému podřízenému a ten se otočil, rozběhl se s ním do jeskyně a zmizel v temnotě. Mýtos se otočil a vrátil se ke svým druhům.
“Zbývá mi tak deset vteřin, než ho úplně ztratím z dohledu,” řekla Aylaris polohlasně.
“Ano, ten nesmí uniknout,” odvětil Mýtos a klepl hřbetem ruky do pochvy, aby uvolnil meč. Pak se otočil, udělal dva kroky, zaklekl a zároveň meč tasil. Přitom jakoby náhodou špičkou přeťal jednomu skřetovi tepny na obou nohou. Aylaris v té chvíli sáhla do toulce, nasadila šíp na tětivu, při natahování zamířila a plynule šíp vypustila. Ten zmizel v jeskyni, ozval se tupý náraz a táhlé ječení zasaženého skřeta.
Mýtos vstal a vyměnil si několik rychlých seků a krytů se skřetím velitelem. Cid v tu chvíli vytáhl z boty dýku, smutně se usmál, a jakoby nic lehce švihl rukou. Třetí skřet se chytil za krk, ze kterého mu stříkala krev a trčela dýka, a padl k zemi. Ječení skřeta neustávalo a Aylaris vypustila do jeskyně další šíp. Ozvalo se ale škrtnutí o kámen a pak lámavý zvuk, jak se šíp zlomil o stěnu.
Skřetí velitel vykryl Ristridinův útok holí a zakolísal pod silou úderu. Jeho zaváhání využil Mýtos, prošel jeho obranou a bodl. Skřet se jen podíval na meč, který mu polovinou čepele trčel z hrudi a padl na záda. Barbar vytrhl meč z hrudi skřeta a rozběhl se do temnoty jeskyně. Na volání ostatních, aby se vrátil a neriskoval, nereagoval.
*
Mýtos běžel jeskyní a světla bylo čím dál méně. Pochodeň neměl a tak se orientoval jen podle toho, co ještě viděl ze světla svítícího do jeskyně. Pak spatřil v dáli na stěně pochodeň. Doběhl k ní a uviděl, že jeskyně se zmenšuje a vzadu se mění v hrubě opracovanou chodbu s relativně vysokým stropem. Vytáhl pochodeň z držáku a pak si toho všiml. Na zemi byla krev, relativně hodně krve, a krvavá stopa pokračovala dál do chodby. Pohrdavě zafuněl cosi o elfech a jejich lucích a rozběhl se dál dopředu.
Chodba zahýbala doprava a vzápětí doleva. Zahnul a uviděl skřeta, jak zrovna přechází přes dřevěnou lávku vedoucí nad propastí. Chodba, doteď vytesaná v solidním horském kameni, se měnila v jakousi skalní římsu na stěně jeskyně, jejíž rozměry byly skutečně ohromující. Takové, že pochodeň nedosvítila ani na strop, ani na protější stěny. To všechno Mýtos uviděl ve zlomku vteřiny, předtím, než se za skřetem rozběhl.
Vtom se ozvalo dvojí cvaknutí, jedno zezadu a druhé zepředu. Barbar ho rozpoznal a okamžitě se vrhl k zemi. Když padal, o helmici mu škrtla šipka, která tím zásahem změnila směr a zasáhla pronásledovaného skřeta do boku. Ten jen zavrávoral a s ječením padl dolů do hlubiny. Mýtos lítostivě pozoroval svůj pergamen Jak lichotit krollům, který se snášel, vypadnuvše mrtvému skřetovi z ruky, někam do temnoty.
Pak si barbar uvědomil, kde je, zvedl se a běžel co nejrychleji zpět. A pochopil, co se přesně stalo. Když sem vběhl, nevšiml si dvou úzkých střílen ve stěně, ze kterých bylo dobře vidět na můstek. To odtud na něj šipky někdo vystřelil. Rychle zaběhl za roh chodby a už pomalejším tempem se vrátil ke svým druhům.
*
Zbytek družiny sledoval Mýtose vybíhajícího z jeskyně. Poté, co jim vše vysvětlil, se všichni rozhodli vrátit se zpátky k seníku a přečkat tam noc. Když tam došli, Mýtos, Ristridin a Aylaris si začali dělat místo na spaní, zatímco hobit se ztratil z dohledu. Po nějakých deseti minutách se Cid vrátil a na zvědavé otázky odpověděl jedinou odpovědí, která už další otázky nepřipouštěla. “Byl jsem si prostě udělat něco výbušnin. To se takovému velkému hobitovi vždycky hodí.”
Všichni se stulili do svých dek, přikryli se pláštěmi a začali sladce pochrupovat. Jen Ristridin si sedl ke dveřím, opřel se o stěnu a koukal do tmy, ze všech sil se snažíc neusnout.
Ráno se všichni probudili dorůžova vyspaní a poté, co se vypotáceli ven z chýše, Mýtos, Ristridin a Aylaris začali společně kuchtit snídani. Cid opět zmizel pryč. Ale bohužel to nedopadlo tak dobře jako předtím. Několik minut poté, co theurg odcupital mezi kleč, se ozval výbuch, až se z protějšího horského štítu sesypalo několik menších kamenných lavin. Všichni na sebe pohlédli a beze slova se okamžitě rozběhli směrem, kam hobit odešel. Ten se vzápětí objevil, běžíc jim v ústrety, popálený a začerněný od jakéhosi černého prachu. V té chvíli zakopl o jakýsi kámen a upadl na zem.
Poté, co ho odnesli zpátky k seníku, provizorně ho ošetřili a dali mu napít jednoho z jeho vlastních lektvarů, o němž čaroděj prohlásil, že to je lektvar léčivý, začal hobit pomalu přicházet k sobě. Za chvíli již normálně odpovídal na otázky a dokonce se jednou i nevesele pousmál. Na otázku Mýtose, co se tam proboha dělo, odpověděl: ”Prostá neopatrnost, kámen úrazu… Vybuchlo mi to pod rukama…“
Za několik minut, kdy se Aylaris vrátila k ohni a dělala jídlo, se už hobit vesele hádal s barbarem, jestli je nebo není schopný pokračovat dál. Za chvíli Cid “diskuzi” vyhrál a připravoval se na pokračování, prohlížel lahvičky a flakónky, některé si strkal do speciálně upraveného opasku, další zase vytahoval.
Při snídani se domluvili na dalším postupu nahoře u jeskyně, protože bylo více než pravděpodobné, že tam hlídka bude. Domluvili, sbalili jídlo a vyrazili nahoru. Mýtos se několik set sáhů před jeskyní od nich oddělil a začal šplhat kamennou sutí výše. Ostatní se dostali na plošinu a začali se opatrně plížit dále. Schovávajíce se za kameny se dostali asi na padesát sáhů, kde se všichni tři schovali za větším balvanem. Aylaris se s lukem přikrčila na jedné straně, Cid s kuší zaklekl na straně druhé. Aylaris odpočítala, pak se vztyčila a zároveň s hobitem vystřelila. Dva skřeti padli.
V té chvíli se nad otvorem do jeskyně vztyčila mohutná postava. Mýtos, který praštil hobitovou nevábně vyhlížející koulí přímo mezi zbylé skřety. Ozval se výbuch, který jako by mezi horskými štíty zněl donekonečna. Pak tasil meč a skočil z výšky asi tří a půl sáhu přímo skřetímu veliteli na hlavu. Když na něj dopadl, ozvalo se odporné zakřupání, skřet zavyl a padl k zemi, svíraje si polámaná ramena.
Vypořádat se s třemi ohromenými skřety nebylo pro barbarského válečníka ve svém živlu vůbec žádným problémem, a proto se už po pěti úderech srdce poté, co Mýtos seskočil, Cid s Aylaris a Ristridinem zvedli a zamířili dopředu k jeskyni, kde barbar dorážel pochroumaného skřeta. Pak zapálili pochodeň a vešli dovnitř. Když vešli do osekané chodby, ztichli a nechali Mýtose s taseným mečem jít vepředu. Mýtos nakoukl za roh a uviděl chmurné otvory dvou střílen ústící na můstek, kde už včera byl.
“Cide, nezbylo ti ještě něco z té výbušniny, kterou jsi dal Mýtosovi na skřety? Teď by se docela hodila,” broukl Ristridin.
“Jojo, ale něco si vynucuju. Tohle už udělám sám,” řekl theurg, vytáhl ze své mošny další kouli a vyplížil se za roh. “Poslední varování,” zašeptal, když se ještě vrátil zpátky zpoza rohu. “V takovémhle těsném prostoru to udělá obrovský randál. Raději si zacpěte uši.” Pak se znovu odplížil za roh. Všichni poslechli, a jak uviděli, měli věru proč.
Hobit se vší silou napřáhl, vhodil kouli do střílny a pak rychle ulehl k zemi, kryje si zároveň uši a hlavu. Z obou střílen vyšlehly plameny několik metrů dlouhé a opět uhasly. Cid se zvedl a rychle se vrátil ke zbytku družiny.
“Po tomhle kraválu už o náš všichni vědí! Pohyb!” a rozběhl se v čele s nataženou kuší kupředu přes můstek. Za ním Mýtos, pak Aylaris a poslední Ristridin. Ardanwen poletoval kolem. Asi v polovině barbar zaškobrtl a ztratil rovnováhu. Už se viděl dole v temnotě, ale pak ho za opasek uchopila silná ruka a podržela, dokud zase nenašel pod nohama lávku. Padl na kolena a otočil se, chtěje poděkovat Ristridinovi za záchranu. Když za sebou spatřil elfku, zrudlou námahou, jen vytřeštil oči a cosi zažbrblal. Rychle se zvedl na nohy a rozběhl se dál.
Jakmile se skalní římsa opět změnila v chodbu, zahnuli opět za roh a uviděli další ústí střílny. Čaroděj vyslal havrana, který slétl na zem a pomalu odtlapkal ke střílně. Popolétl, aby se dostal do jejího ústí, a nahlédl dovnitř. Pak se vrátil zase ke svému pánovi.
“Takže, jsou tam nejmíň tři skřeti a z té místnosti bylo vidět na chodbu, kde byli další.” šeptl tiše elf.
“Ristridine, a nemůžeš tam Mýtose odkouzlit?” přispěl se svou troškou do mlýna Cid.
“Vlastně, proč by to nešlo?” zeptal se barbar. “Když mě tam přemístíš a já zabiju pár zelenejch kůží, co se vůbec může stát? Jako protivníci mi nesahají ani po kotníky.”
“Dobře, když si to přeješ…“ řekl Ristridin, “ale určitě tam poletí i havran, abychom věděli, co se děje.”
Havran sám poodlétl ke střílně a čaroděj začal gestikulovat. Za chvíli sice šeptem, ale ostatním se to jevilo stejně hlasitě, pronesl: “Tykchý otý mi po!” S těmi slovy se Mýtose dotkl. Ten se rozpadl na prach, ze kterého se vytvořila kulička. Ta zbělala a prolétla zdí neznámo kam. Pak elf zavřel oči a začal mluvit to, co mu havran přenášel.
*
Havran, poletující ve výšce dvou a půl sáhu v rohu, sledoval Mýtose. Ten, poté co se objevil za zdí, vytasil meč a bleskurychle se vrhl na skřety. V té chvíli ale jeden z nich zařval na poplach a z chodby sem začali vbíhat posily. Po několika chvílích se jich v malé místnosti tísnilo asi deset a na Mýtose letělo tolik úderů, že je nebyl s to všechny odrazit. Na jeho brnění se objevovaly škrábance a vrypy, pak se otevřelo několik děr a těmi začala prosakovat krev.
“Už to dlouho nevydrží!” zakřičel Ristridin.
“Tak o tohle se postarám já,” řekl theurg. Vzal svou hůl, udeřil do země a zvolal: “Ó, pane ohně, shlédni na svého služebníka a sešli mu svého posla, aby mu pomohl na jeho cestě!”
Z jeho hole vytryskl proud světla, který klesl k zemi a tam se začal utvářet v jakousi ještěrku, asi třicet coulů vysokou a asi sedmdesát dlouhou. V chodbě se prudce oteplilo, Ristridin s Aylaris ustoupili.
Cid si jen otřel rukou čelo a přikázal salamandrovi: “Takže, vlez tady do té střílny a zabij všechno živé, co na druhé straně uvidíš, co má dvě nohy a je menší než ona.” S těmi slovy ukázal na elfku.
Ještěr jen zasyčel, zažhnul a proběhl střílnou. Havran neustále poletoval tak, aby se náhodou nedostal na dosah skřetích šavlí a vše, co se dělo, hlásil čaroději. Vtom vběhl dovnitř jakýsi rudý tvor. Zastavil se a vydechl oblak ohně na skřety bojující s barbarem, který protivníky, ani četné rány, které mu zasazovali, skoro neviděl.
Ti jen zaječeli, zaškvířil tuk a maso jim ze žáru salamandrova ohně opadalo z kostí. Ještěr se otočil a upřel své korálkové oči na havrana, poletujícího ve výšce. Pak se nadechl a vypustil stěnu ohně.
Havran unikl taktak, okamžitě se vrhl ke střílně, prolétl jí, a co nejvyšší rychlostí mířil k východu, vyděšený k smrti. Po několika desítkách sáhů ale přece jen uposlechl opakované čarodějovo volání, vrátil se a posadil se mu na pravé rameno, s ocasními pírky sežehlými. “Nezbývá mi než ho vrátit zpátky,” povzdechl si Ristridin.
V další chvíli už stál Mýtos před nimi, s brněním o hodně víc poškrábaným a s hlubokou ránou na čele, ze které se mu valila krev a zaplavovala levé oko. Tu mu společnými silami ošetřili a po krátkém odpočinutí všichni vyrazili dále do hloubi komplexu.
O několik sáhů dále se chodba rozšiřovala a končila okovanými dvoukřídlými dveřmi. Do těch se Mýtos jen lehce opřel, ozvalo se táhlé zavrzání, které se ve velké síni nepatřičně rozléhalo. Ta byla úplně prázdná až na několik zničených stolů a převržených židlí na zemi. Ze stěn jako by vycházelo narůžovělé světlo.
Z této síně vedly troje jednoduché dveře: Jedny přímo proti nim a jedny po obou stranách. Naproti nim bylo také schodiště do vyššího patra a nad touto místností byla obdélníkovitá galerie, nyní však prázdná. Všichni se pomalu a bez domlouvání vydali k pravým dveřím. Jakmile Mýtos zvedl ruku a chtěl se dotknout kliky, ozval se zezadu tlumený výkřik a on ucukl.
“Nechte mě to prohlédnout,” řekla Aylaris, “mohou tam být nějaké pasti.”
Barbar stáhl ruku už úplně a zavile pohlížel na zámek, jako by viděl stočeného hada. Po několika minutách, kdy elfka šťourala jakýmisi kousky železa v zámku (ve kterých Mýtos a Cid poznali zlodějské paklíče) a prohlížela okolí kliky, se napřímila, pousmála a řekla: “Nic. Ale je vždycky lepší se přesvědčit než ji spustit.”
Barbar otevřel dveře, s mečem již napřaženým před sebou a připravený na jakýkoliv útok. Místnost byla čtvercová, s podivným výsekem ve tvaru písmene V v severní stěně. Z místnosti vedly dva východy, jeden ve východní stěně a druhý v jižní. Žádní nepřátelé, jen všude strašný nepořádek, zničené vybavení, a celkový obraz doplňovalo několik polozbořených polic. Všichni postupně prohledali místnost.
Jediný úlovek našel Ristridin. Pod zbytkem zničeného regálu byla zaprášená malá okovaná truhlička. Potom co se do ní marně snažil nějakou dobu dostat, přece jen požádal Aylaris o pomoc. Poté, co ji odemkla, vrátila ji opět čaroději, který ji opatrně otevřel. V roličce bylo několik pergamenů, jakési mapky a něco, co vypadalo jako dopis na stářím zažloutlém pergamenu v jakési podivné cizí řeči. Podpis zněl: Alien. Čaroděj se soustředil, seslal jakési kouzlo, a už četl text přeložený v jeho mysli.
Vše stíhám na chvíli poslední, skřeti už jdou! Ale jsou tupí – ke kováři nikdy nedojdou. Přemýšlí v kolečkách, a uniká jim znak zubů jednotlivých. Vem koule kamenné a vlož na černá pole. Hádanky u koulí lehké, to oni (skřeti) ne pochopí. Hodně štěstí, Alien.
“Velice zajímavé,” nazdvihl obočí Ristridin. ”Mluví tu o hádankách, možná se konečně najde nějaké uplatnění pro mého génia. A zní to, jako by to psal čaroděj, takže by se tu možná našlo i něco pro mě…“
Havran souhlasně kráknul a načepýřil se.
Pak všichni vyrazili k jižnímu východu. Vešli do chodby, zahnuli za roh a po několika sázích došli na křižovatku. Odbočili doprava a po chvíli znovu doprava, minuli boční chodbu, po chvíli zahnuli za roh a zanedlouho došli do menší místnůstky. Čtverhranná, se třemi postelemi a jednou střílnou ústící do ní. Havran vzlétl a prohlédl ji. Na druhé straně byl jeden mrtvý skřet, ještě teď svírající ohořelou kuši. Na podlaze byl ještě teď vidět začernalý obrys, kde Cidův salamandr naposled vzplál a zmizel.
Když prohledávali místnost, Aylaris delší dobu zkoumala jednu holou zeď. Pak si pro sebe cosi zamumlala, její prsty přejely po vlasové škvíře a objevily vystouplý kámen, který zmáčkla. Ve skrytém mechanismu cvaklo a otevřel se vchod do temnoty.
Vešli dovnitř, po několika sázích zahnuli za roh, a vyšli ven. Před sebou rozeznali chodbu, kterou nechali neprohledanou, když tudy procházeli.
Vyrazili na východ, a když došli na další křižovatku, vydali se jižním směrem. O chvíli později minuli schody vedoucí do vyššího patra. Pokračovali dále, zahnuli za roh a vešli do kruhové místnosti. V ní hlídkovali tři skřeti a za nimi u zdi stála černá truhla s otiskem ruky na víku. Nad truhlou plápolala pochodeň.
Jakmile skřeti uviděli Mýtose, nesoucího v jedné ruce pochodeň a v druhé dlouhý meč, pozvedli zbraně a vrhli se na něho. Ale ani elfka s hobitem nelenili a oba vystřelili. Jeden ze skřetů padl k zemi, s šipkou ve štítu a šípem v krku. Barbar si vyměnil několik ran s nepřáteli, pak klamně vyrazil proti skřetovu obličeji s pochodní. Ten ucukl, znepozorněl, a v další chvíli se jeho hlava kutálela po zemi.
Třetí skřet pod ranou zavrávoral, odkryl se, a v tu chvíli mu šíp přišpendil ruku se štítem k tělu. Jeho boj proti několikanásobně silnějšímu barbarovi byla už jen několikavteřinová fraška. Pád na zem, řez přes krk a gejzír krve vyrážející z krku. Pak rychle prohledali nepřátele, kteří u sebe měli jen několik měďáků, a konečně začali prohlížet truhlu.
Byla z černého dřeva, pobitá železnými pásy, bez zámku, ale s obtiskem ruky na víku. “Podívejte se někdo těm potvorám na ruce!” houkl dozadu Mýtos
Aylaris poslechla, zvedla ruku jednoho ze skřetů a vykulila oči. “Má dva palce! Jeden po každé straně! Ten skřet má místo malíčku palec!”
“Tak v tom případě to musí být truhly toho Aliena,” využil svého génia Ristridin. “Jejich ruce by do toho nepasovaly!”
Mýtos si jako první svlékl plátovou rukavici a vložil ruku do obtisku. Náhle se nad truhlou zformovala slova.
Země dá spánek
Voda dá sílu vzdorovat slunci
Slunce dá sílu odolat větru
Vítr vlasy mé učeše
Železo mne poprvé zabije
Kámen dá jemnost labutích pírek
Spojen jsem s ptáky skrze jejich život
Člověk mne rukou pohladí
A pak mne ohni předhodí
Oheň dá podobu mé tváři
Když pak železo mne podruhé zabije
Padám do hluboké studny
Zaplním ji – i když je bezedná
a sílu svou vracím pak zemi
Skrze člověka
A pokud ne, stáří dá tvrdost kamene
Kdo jsem?
“No, myslím, že se na to radši posadíme, ne?” zahlaholil hobit. A sám jako první si sedl na zem, položil si vedle sebe nataženou kuši, vytáhl si z batohu jídlo a, žvýkaje, upřel zrak na verše a zadíval se do prázdna. Ostatní se zachovali podobně.
Asi po půl hodině, kdy zapálili další pochodeň a Mýtos načínal ze svých zásob nový bochník, vykulil barbar oči na verše a zařval: “Mám to! Je to chleba!”
Všichni vyskočili na nohy a začali společně mumlat verše hádanky a zkoušet pravdivost. Po několika minutách neúspěšného hledání chyb ostatní přikývli.
“Mohlo by to tak být, Mýtosi. Skvěle!”
Barbar se zatvářil hrdě a nacpal podruhé svou tlapu do obtisku. “Chleba!” zahučel.
V truhle tiše cvaklo, barbar pro jistotu hned ucukl, panty tiše vrzly a truhla se otevřela. V ní byla koule z černého kamene o velikosti asi dvaceti coulů.
“To budou ty kamenné koule, o kterých mluvil ten neznámý Alien,” prohlásil Cid.
Barbar ji jednou rukou zvedl, vytáhl z truhly, otevřel batoh a hodil kouli do jakéhosi hnědého pytle popsaného runami a různými znaky. Vida Aylarisin zvídavý pohled, theurg vysvětlil: “To je takzvaný pytel beztíže. Všechny věci v něm ztrácejí svou váhu.”
Barbar zatáhl pytel, opět si ho nacpal do batohu a hodil si ho na svá široká záda. Několikrát poskočil, aby se batoh usadil, až se jemně zatřásla zem a pak se zeptal: ”No, tak budeme pokračovat, ne?”
*
Mýtos s pochodní opět vedl a celá družina se vrátila zpátky, prošla kolem schodů a na poslední křižovatce zahnula doprava. Za chvíli zahnuli za roh a uviděli opět plápolavé světlo pochodní. Aylaris se Cidem se přesunuli dopředu, ona natáhla tětivu, on pozvedl kuši. Nad nimi se tyčil Mýtos s mečem.
Najednou se ozvalo zachrčení a do vchodu vešel skřet, který si očividně šel ulevit. Poslední věc, kterou uviděl, byl hobit a elfka u země a nad nimi v útočném postoji barbar s širokým mečem a ústy široce rozevřenými v bezhlasém válečném řevu.
Pak se mu zabořila šipka do břicha a šíp do hrudi takovou silou, že byl odražen asi o sáh dozadu, kde padl na záda a bezmocně chroptěl.
Mýtos přeskočil střelce a vpadl do místnosti s razancí behemota. Sekl mečem napravo a přeťal posledními třemi couly oceli skřetovi průdušnici, pak udělal otočku a zaútočil na zbývajícího skřeta.
Ten se kryl štítem, ještě podepřeným mečem. Proti barbarskému šermíři ve chvíli, kdy viděl jen tvář nepřítele a síla jeho paží byla ještě posílena šermířskou fintou, by se malý dýchavičný skřet těžko ubránil i s pavézou zapřenou o zem.
Štít se rozletěl na třísky, meč zazvonil o zeď a skřetí ruka, ruka se dvěma palci, se válela po zemi. Když udělal šermíř další otočku, skřetova hlava pleskla o zeď a pomalu se dokutálela doprostřed místnosti.
Poté vstoupili dovnitř ostatní tři. Aylaris, nezvyklá na takový způsob boje, mírně zbledla, když uviděla cákance krve na stěnách, bezhlavé tělo, useknuté údy a zbytky štítu na zemi.
Všichni pomalu přešli k truhle. Tentokrát vložil ruku v jemné kozinkové rukavici do obtisku čaroděj. V truhle cvaklo a z neviditelné škvírky vystoupal pramínek mlhy, který se pomalu zformoval do slov, a ty se seřadily do veršů.
Pocházím ze země
Však přicházím z hvězd
Jsem pláčem noci
Že musí odejít
Pláče mnou den
Když nemůže námi být
Cid se poškrábal v pačesech. “Já tuhle říkanku znám… Takovéhle básničky jsme si říkali s učni v klášteře v Subotamu na zlepšení mysli… Co to jen bylo… Je to něco vodního, s vodou, voda...” Vložil malou ruku s tlustými krátkými prsty do obtisku a prohlásil: “Voda.”
Z posledního písmene na konci verše se začala odvíjet další mlha, ze které se vytvořila další písmena:
Když jednou nepřijdu, s večerem, s ránem,
tisíce větších slz na zemi skane
Cid si začal mnout bradu a chodit v kruzích. “Už to skoro je. Už mě to leze na jazyk, jak to jen bylo…“ Všichni stáli a bezradně koukali na kroužícího hobita, který nabíral na rychlosti.
“Mlha?” zkusila pomoci Aylaris, Ristridin přispěl na pomoc s deštěm.
“Už to mám! Zapištěl najednou hobit. Je to rosa!” Odťapal k truhle, přitiskl ruku a řekl: “Rosa.”
V truhle cvaklo a potichu se otevřela. V ní byla další, úplně identická, černá koule.
“Mýtosi, mohl bych Tě poprosit?” zeptal se hobit. “Víš, já jsem malej, abych se s tím nemusel tahat, navíc se to v tom pytli beztíže ztratí… Tak, že bys mě to vzal…“
Barbar přikývl, nacpal si kouli do batohu a zase si ho nasadil. Pak se otočili a vrátili se zpátky na poslední křižovatku a vraceli se dál. Poté zahnuli doprava a okamžitě uviděli světlo pochodně a přes nos je praštil strašlivý zápach.
To otřáslo hrdinskými postoji a odhodlanými obličeji.
Když došli ještě dále, uviděli obdélníkovou místnost osvětlenou několika pochodněmi. Uprostřed podlahy byla díra, ze které onen smrad vycházel. Z místnosti ústily ještě dva další východy. Jeden ve východním rohu a druhý v severozápadním. Všichni začali místnost prohledávat a hledat použitelné věci. Mýtos si rozepnul řemínek u helmy a nadzvedl si ji na hlavě, aby neměl tolik omezený rozhled. Aylaris opět déle zkoumala jednu zeď, pak cvakla páčka a otevřely se tajné dveře. Za nimi byl výklenek.
Police plné vybavení, bohužel už nějakou dobu starého, pergameny rozpadlé na prach, zrezavělé zbraně, zteřelé provazy. Jediné, co k něčemu bylo, byl měšec s několika mincemi a lucerna, sice zrezivělá, ale ještě pořád použitelná, a několik lahví s olejem.
Věci si rozdělili a pokračovali v prohledávání místnosti. Mýtos, procházeje kolem černé a smradlavé díry v podlaze, se naklonil a nahlédl do ní. Avšak zapomněl, že jeho helma nesedí na hlavě pořádně. Helmice lehce sklouzla, barbar po ní ještě reflexivně sáhl, ale minul a helma zmizela v černé díře.
Několikrát zaznělo kovové zazvonění o kamenné stěny latríny a poté čvachtnutí. Mýtos jen bezmocně neartikulovatelně zařval a padl k díře na kolena.
“Moje helma! Moje krásná helma! Teď leží někde dole v těch skřetích…“ Zarazil se, neschopen najít správné slovo a chvíli jen prskal a syčel.
“No, tak bychom měli už pokračovat dál, Mýtosi,” ozval se zezadu Ristridin. “Je to smůla, ale nemůžeme pro tu helmu lézt.”
Mýtos nasupeně praštil jednou ocelovou pěstí do druhé a vstal. Vztekle zavrčel, vytasil meč a vyrazil k východnímu východu, vraceje meč zase zpátky. Zbylí tři ho rozpačitě následovali. Barbar vydusal ven, ve zdvižené ruce pochodeň. Zahnuli za roh a po několika metrech dorazili ke konci.
Chodba jakoby končila kamennou stěnou. Aylaris se vtlačila dopředu a její prsty pomalu prohmataly okolí dveří. Jemné prsty v černých rukavicích přejížděly po kamenech a výstupcích, pak se zastavila a něco zmáčkla.
Přitiskla se ke stěně a kývla na Mýtose. Ten se protlačil otevírajícími se dveřmi a vkročil do místnosti. Ta byla osvětlená jedinou pochodní v držáku na stěně, na stole u západní stěny byla položená nabitá lehká kuše a několik šipek. Ve stěně vedle stolu byla střílna mířící ven, u které stál skřet s kuší.
Jakmile uslyšel Mýtosovo došlápnutí, vyjeveně se otočil. Barbar po něm prudkým švihem levicí vrhl hořící pochodeň a zároveň se odkutálel několik kroků doprava. Na místě, kde předtím stál, zazvonila o zeď šipka.
Skřet kuši pustil a přiskočil ke stolu, aby uchopil druhou. Mýtos překonal dva kroky, které ho od protivníka dělily, rychlostí blesku a od pasu tasil meč. Skřeta, již držícího tělo kuše, jeho útok skoro přeťal v půli.
Sesunul se s chroptěním k zemi a svou váhou vytrhl šermíři jeho meč z ruky. Vstoupivší hobit a elfové viděli jen, jak s jistým zadostiučiněním Mýtos šlápl skřetovi na krk, až se ozvalo nepříjemné zapraskání, a prudce trhl za svůj meč, který vyjel z těla skřeta již bez odporu, a ze kterého tekl tenký pramínek černé skřetí krve.
Cid sebral šipky ze stolu a pak všichni vyrazili k severozápadnímu východu. První vylezla Aylaris, s šípem na tětivě. V chodbě hlídkoval skřet, který, zády k nim, zrovna pochodoval ke křižovatce.
Jakmile ho Aylaris uviděla, okamžitě se, elfka každým coulem, postavila do předpisového postoje, pozvedla luk, zároveň natahovala tětivu a mířila. Když byla tětiva naplno natažena, vypustila šíp.
Ten zazpíval ve vzduchu symfonii smrti a už se těšil na úspěšný zásah, až se pohrouží do skřetího těla.
Ozvalo se křupnutí a skřet popoletěl sáh dopředu, kde padl na zem s šípem v zátylku.
“To byl můj, nebo spíše Mýtosův, poslední šíp. Takže odteď už jen ručně…“
Poté, co všichni vylezli ze dveří, vyrazili opačným směrem, než kde ležel zabitý skřet, a po chvíli zahnuli za roh a pak stanuli na křižovatce, kde zahnuli na sever a na další křižovatce na východ. Vstoupili do velmi netypické místnosti.
Byla kruhového tvaru, na stěnách hořely v mezerách po dvou sázích pochodně v držácích. Na zemi stály lavice a stoly, zčásti zničené a špinavé, prokazatelně ale často používané. Ven ústily kromě těchto dveří i jedny na sever.
K těm se všichni potichu přemístili a rozestavili se kolem nich.
Mýtos pak tasil meč. V nenadálém tichu byl zvuk oceli na kůži velice hlasitý a stejně tak se rozlehlo strašlivé zavrzání otevíraných dveří. Barbar vkročil dovnitř.
Tam pobíhalo po malé kuchyni několik skřetů, jeden ozbrojený a tři další beze zbraní. Ti se ale okamžitě, jak uviděli obrovského barbara, procházejícího dveřmi, ozbrojili primitivními zbraněmi – sekáčky, noži a pohrabáčem.
Ozbrojený skřet vytasil šavli a okamžitě zaútočil na Mýtose, který se pod jeho zbraní sklonil, a ta se zasekla do futer.
Barbar se vrhl dopředu, praštil skřeta hlavou do břicha a ten odletěl na stůl, kam padl někam mezi kusy odporného nazelenalého masa.
V tu chvíli vešla dovnitř i Aylaris.
Jeden větší skřet, ozbrojený dlouhým nožem a sekáčkem, se vrhl k zády stojícímu nic netušícímu Mýtosovi.
Elfka varovně vykřikla, hodila dýku a vyskočila do výšky. Odvráceného skřeta kopla do hlavy. Zatímco dýka jen zasvištěla šermířovi kolem ucha a zazvonila o zeď, její pata vykonala svou práci. Ve skřetově krku odporně zapraskalo a zhroutil se s hlavou zkroucenou v podivném úhlu, s krvavými kousky kostí trčící ven z krku.
Mýtos se jen ohlédl, vykulil oči, když uviděl elfčino dílo, vytasil meč a rychle se zase kryl před útokem pohrabáče a z druhé strany dorážejícího sekáčku. Navíc na něho zaútočil skřet se šavlí, kterého předtím odhodil.
Šermíř se kryl jen lehce nastaveným mečem a to se mu stalo téměř osudným.
Skřetův sek na levé rameno prorazil a zubatá čepel se zakousla do plátového nárameníku. Jeho protivník zasyčel bolestí a nakopl skřeta do břicha. Pak bodl a skřetovi vylezla špička meče ze zad. Barbar vytáhl meč, otočil se a znovu bodl.
Skřet s pohrabáčem srazil úder mistrně stranou a vzápětí Mýtos zavrávoral pod ranou pohrabáčem po hlavě. Aylaris znovu vyskočila a pokusila se nebezpečného nepřítele kopnout, ten ale ucukl, takže zasáhla špičkou boty jen rameno a odhodila ho na zeď.
Barbar se zatím zbavil otravného protivníka se sekáčkem a pak se s mečem v obou rukách vrhl na posledního.
Železný pohrabáč praskl už po první ráně a prorazivší meč rozpoltil skřetovi lebku. Bylo po boji.
Do místnosti se vhrnuli i Cid s Ristridinem. Hobit se samozřejmě okamžitě nejprve vrhl na jídlo, ale po zjištění jeho kvality se od něho naopak snažil držet co nejdále. V kuchyni nic použitelného nebylo, jen v jednom rohu ve stropě objevili dřevěný a hodně prohnilý poklop, ke kterému byl přistaven žebřík.
Všichni se dohodli, že vyšší patra zatím nechají na pokoji, a pak odešli z kuchyně na poslední křižovatku, kde šli rovně.
Vešli do jakýchsi skřetích ubikací. V malé čtverhranné jeskyňce čtyři polorozpadlé postele, slamníky prožrané od myší a ostatní nábytek zničený.
Družina místností jen prošla, a když dorazili na křižovatku, zahnuli doleva. Další křížení jen přešli a jako můry zamířili ke světlu pochodně. Ta plápolala na stěně v držáku a osvětlovala malou místnost. Kromě tohoto východu ze severní strany tady byl ještě jeden, v jihovýchodním rohu.
Byl zde jediný kus nábytku – okovaná truhla s obtiskem ruky na víku.
Tentokrát položil ruku na truhlu opět Ristridin. Ozvalo se zahřmění a nad truhlou se objevila slova…
Pod dvěma klenbami
Modrou a zelenou
Zalévají mne zlatem
Z něhož mince nerazí se
Pak zemi poznám
Já – v rudé či zlaté
A nesu s sebou poznání
moc či svár
Tak tohle vypadá na tvrdší oříšek, ohodnotila Aylaris hádanku.
Pak ji přerušil Ristridin: “No, to pod dvěma klenbami, to je jasné. Modrá je obloha a zelená listí. Zlato, z něhož mince nerazí se, je sluneční svit. Ale ten zbytek…“
“Tak že by to byl strom?” osmělil se Mýtos. A také to hned zkusil. Stáhl si plátovou rukavici a přiložil ruku na obtisk. “Strom,” prohlásil. Pod verši se objevil další nápis.
Na čtyři lidské smysly působím
kdo jsem?
“Rudé, či zlaté,” přemýšlel nahlas Ristridin. “Co je červené a žluté a přitom roste pod dvěma klenbami? Červený a žlutý, rudý a zlatý…“
Cid mezitím zapálil nalezenou lucernu, postavil ji na zem a uvelebil se na svém tlumoku.
Jakmile dosedl, měkký čarodějův hlas získal na hlasitosti: “Jediná věc, která přichází v úvahu, je jablko. Je rudé i zlaté, fráze jablko sváru je všeobecně známá a jablko moci je královské jablko. Na čtyři smysly také působí.” Pomalým krokem došel k truhle, jeho ruka zapadla do obtisku, jakoby tam patřila odjakživa a řekl: “Jablko.”
Písmena nad truhlou se rozpadla na tisíce kousíčků a truhla se otevřela. Uvnitř byla další černá koule.
Ristridin ji vzal do obou rukou a předal ji Mýtosovi, který už sám od sebe otevíral batoh a povědomý hnědý pytel, ve kterém byly vidět obrysy dvou stejných kulatých předmětů. Ten ji vhodil dovnitř a vrátil vše na své místo.
Pak se otočili a vrátili se zpátky přes dvě křižovatky, kde zahnuli na západ a ocitli se asi v polovině dlouhé chodby. Daleko před nimi blikalo světlo pochodně a bystřejší elfové pod ní dokonce rozeznali obrysy čehosi černého a hranatého, co jim vypadalo velice povědomě.
“Tam před námi v té místnosti je další truhla, “ oznámila hobitovi a barbarovi Aylaris.
Po chvíli již všichni stáli nad ní a pohlíželi na slova, která se nad ní jemně pohupovala. Tyto verše dávaly dohromady další hádanku.
Doteky rtů příjemné, sladké znám
Však rty nemám, tak sám nelíbám
Doteky rukou, stisk i pohlazení
Znám je – však necítím, a tak to pro mne není
Jsem společníkem, jak se sluší
Sic neživý, leč s křehkou duší
“To je lehké,” prohlásil Mýtos. “U nás doma v Lískově jsem jako děcko zrovna tuhle často slýchával. Bylo to nějaký nádobí… Snad pohár?” Přikročil k truhle a sáhl na obtisk. “Pohár,” prohlásil samozřejmě.
Nad truhlou se objevily další čtyři verše.
Nevolej mne, já nepřijdu
Neuslyším slova tvá
Přestože mi slouží ucho
Tak mě trápí hluchota
“Tak mně dovolte, abych to doplnil. Když to má ucho a přitom je to hluchý, bude to hrnek,” doplnil Ristridin. Došel k truhle a se samozřejmostí jemu vlastní sebevědomě sáhl na obtisk a řekl: “Hrnek.”
V truhle zasyčelo a na dobrodruhy dýchl zatuchlý vzduch z truhly. V ní ležela, pokrytá prachem, další černá koule. Tentokrát ji už vzal Mýtos sám, bez pobízení.
Pak všichni vyrazili zatím neprozkoumaným jižním směrem. Po chvíli vkročili do místnosti se čtyřmi polozbořenými kavalci, do které z východu ústila další chodba. Tou jen prošli a po několika sázích stáli ve čtverhranné místnosti, ve které stála u jihozápadního rohu další černá truhla.
“Tak ať už to máme za sebou, “ prohlásil Cid a položil svou tlapku v ohořelé rukavici na černé dřevo. Přímo na truhle se rozsvítila slova.
Dlouhé řady dlouhých těl
Se mnou zmíraťs uviděl
Zabila bych jich i víc
Bez Tebe však nejsem nic
"To není nic těžkého,” prohlásil Mýtos. “To je samozřejmě zbraň. Odstrčil Cida, položil ruku na truhlu a promluvil.
Samolibý úsměv mu však zkysl, když se truhla nepohnula. Slova jen posměšně zablikala a z čtyřverší se začala pomalu odvíjet další slova.
Zuby svými smrt rozsévám
Však nejsem zvíře, nejsem zbraň
Cid se posměšně zachechtal, odstrčil skoro dvojnásobně vyššího a mnohem více mohutnějšího barbara, a odpověděl: “Takže to bychom měli, co se týče té tvé zbraně, Mýtosi. Tak že by to byla nějaká bitva, nějaká řež…“
Truhla však opět zůstala nehybná.
Vtom se zezadu ozval Aylarisin melodický hlas. “Je to pila, pokud se nemýlím.”
Cid nedůvěřivě pozvedl obočí a vyslovil: „Pila.“
Truhla se otevřela a Mýtos sebral další černou kouli. “Tak to bychom měli pět koulí, oznámil Ristridin. “Kolik jich asi ještě zbývá…?”
Bez dalšího dohadování vyrazili během chvíle dále. Vrátili se zpět na křižovatku a vyrazili na západ. Zakrátko došli do další místnosti.
Zčernalé zdi, v kamenné podlaze vylámaná prohlubeň, ohořelé zbytky nábytku, všude kolem úlomky kamení a na zemi dvě pošramocená skřetí těla. Vlhké slamníky u stěny byly překvapivě nedotčené. Ven z místnosti vedly jen dvě úzké poškozené střílny.
“Tak tohle je ta místnost, do které jsem hodil tu ohnivou hlínu,” okomentoval situaci Cid. Došel k průrvě, podíval se ven, a doplnil: ”Jo, tak tady je ten můstek.”
Během chvíle však zhasla lucerna, a když ji družiníci znovu potmě zapálili, podle zásob oleje zjistili, že jsou v podzemí už několik hodin. Rozhodli se tedy v této lehce bránitelné místnosti přespat, nebo si aspoň odpočinout. Aylaris se úslužně nabídla, že by mohla připravit nějaké varovné zařízení, ale po jednomyslném odmítnutí od svého nápadu po kratším brblání upustila. Ze zbytků nábytku si u vchodu připravili malé ohniště, rozdělili si hlídky a všichni až na Ristridina se uložili ke spánku.
Ač se celou noc z hlubin jeskynního bludiště ozývaly výkřiky, pištění skřetů a různé tajemné zvuky, žádný tvor se neobjevil. Ačkoliv Mýtos poté, co se všichni probudili, tvrdil, že viděl ve tmě několik dvojic červených očí, odrážejících světlo ohně.
*
Po spánku se všichni najedli, napili, a s lucernou a loučí znovu vyrazili do spletitých a zrádných tmavých chodeb. Dlouhou dobu bloudili v místnostech, které znali a nakonec stanuli v podivné rozlehlé obdélníkové místnosti. Celý jeskynní dóm byl, stejně jako celé bludiště, vytesán z tmavého kamene, ale jedna stěna byla podivně šedá.
Prozkoumávali, dlouho prohledávali, Ristridin mumlal cosi o přírodních anomáliích, ale po více než půlhodině se rozhodli pokračovat dále. Vyrazili dvojitými dveřmi v pravděpodobně jižním rohu místnosti, do velké dvoupatrové místnosti. Její druhé patro tvořila galerie, na kterou vedly široké schody.
Náhle se ozvalo podivné zapraskání dřeva a nahoře se vztyčily tři postavy. Mýtos, který vedl, vykřikl a uskočil na stranu. V té chvíli padla k zemi i Aylaris. Ristridin jen vytřeštil oči, když mu šipka z kuše prošpendlila volnou róbu pod loktem. Nejméně štěstí měl ovšem opět hobit.
Šipka se mu zapíchla do hrudního pancíře, ale druhá mu prorazila zbroj v místě, kde se připojoval nárameník k pancíři. Cid vykřikl, chytil se za rameno a padl na kolena.
Když Mýtos viděl svého přítele opět padat zraněného k zemi, zařval, nenávistně pohlédl na skřety a rozběhl se ke schodišti s taseným mečem. Během pěti úderů srdce byl nahoře.
Prvnímu přisluhovači temnoty srazil hlavu z ramenou, dalšímu rozsekl kuši, poté kušiníka samotného od ramene až k pasu. Ještě v běhu trhl za meč, který nepovolil, a tak běžel neozbrojený dál.
Poslední kušiník vytřeštil oči, vypískl a začal prchat. Barbar ho dostihl několika dlouhými skoky a ranou pěstí ho srazil k zemi. Pak ho chytil za krk a rozkrok, zvedl nad hlavu a hodil ho přes zábradlí několik sáhů dolů na kamennou podlahu o patro níže. Ubožák se začal svíjet bolestí, jeho utrpení však Mýtos ukončil během několika dalších vteřin, kdy přistál svými těžkými okovanými botami v jeho hrudníku.
Ostatní členové se mezitím začali starat o hobita. Ristridin vytáhl šíp a Aylaris mu dala napít jeho léčivého lektvaru se slovy: “Co sis uvařil, to si taky vypij”.
Poté se i jeho nejstarší přítel zbavil bojové euforie a přišel se za ním podívat. Jakmile se k němu však sklonil, zasténal bolestí a padl k němu. Všichni se na něho udiveně podívali, ale pak jejich pohledy padly na šíp, trčící mu z boku.
Barbar si ho se zařváním vytrhl, až vyhřezl kus prošívanice pod zbrojí, poté si svlékl brnění, vytáhl z tlumoku nějaké ukoptěné obvazy a sám si ránu ovázal. Sám Cid za chvíli také ožil a nic už nebránilo jejich dalšímu pokračování.
*
Vyrazili nazdařbůh už skoro známým komplexem, směrem, kde tušili jih. Spojenými silami se nakonec dostali k cíli, totiž k úzkým schodům, po kterých vyšli nahoru.
Mýtos vskočil do chodby s mečem napřaženým nad hlavou. Nedůvěřivě zamžoural do tmy, kam louč už nedosvítila, a pak kývl na ostatní.
Když vyšli do chodby všichni, Aylaris s Ristridinem svýma elfíma očima ve tmě rozpoznali nebezpečí a vykřikli. Ale už bylo pozdě. Ze tmy vyletěl další šíp a nešťastného Cida škrábl do hlavy.
Všichni se namačkali do velkého výklenku přímo naproti schodišti. Tam si hobit natáhl kuši. Z výklenku se naklonil a nazdařbůh vystřelil do tmy. Skřet na druhé straně na nic nečekal a revanšoval se taky šípem.
Hobit se schoval, šíp zasvištěl kolem nich a proti střílně vyběhla elfka s vrhací dýkou. Než dokázal skřet znovu vystřelit, Aylaris se za běhu pokusila vrhnout skrz střílnu dýku.
Sice minula, ale skřeta aspoň vylekala, takže mu šíp, který zakládal na tětivu, vypadl na zem a zlodějka tím pádem stihla doběhnout ke střílně a uhnout do blízké chodby.
Dva sáhy daleko byly dřevěné dveře, které otevřela a rychle je zase zabouchla.
Šíp narazil do dveří a prorazil je. Zvenku trčelo deset coulů dřeva společně s rezavým hrotem.
Vběhla do místnosti a pro zlodějku nebyl žádný problém zabít jen lukem ozbrojeného skřeta. Pak se naklonila do střílny a zapískala.
Poté, co se všichni sešli a prohledali místnost, vyrazili dále chodbou, osvětlenou loučemi. Zahnuli za další roh a zpozorovali dvě střílny, kolmo ústící do chodby, kterou chtěli projít. Protože byla osvětlená, uhasili louč a lucernu a domluvili se na riskantním podniku.
Všichni si lehli na zem a postupně se pokoušeli pod střílnami proplížit.
První střílnu zvládli bez objevení a čekala je druhá.
První lezl Cid, druhý Ristridin, třetí Aylaris a poslední Mýtos. Když se plazil on, náhle v jeho batohu cosi zašramotilo, snad se naházené věci nějak přesunuly. To upoutalo pozornost skřeta na druhé straně střílny, takže zvědavě vykoukl ven.
Uviděl veliký tlumok na zádech barbara, který se tvářil, jako by tu nebyl. Jeho odporné rysy zkřivil škodolibý úšklebek, ustoupil, namířil kuši na střed batohu a zmáčkl spoušť.
Mechanismus cvakl a uvolnil kušiště. Šipka proletěla batohem a zastavila se až v brnění.
Mýtos pod nenadálou váhou zafuněl, zařval vzteky a zvedl se. Ještě pořád šklebícího se skřeta praštil pěstí, až ten spadl na záda. Pak z jeho zorného pole uhnul, vztekle ulomil šipku trčící z batohu a s mnohem větší námahou než dříve si jej sundal.
Ristridin vytrhl šipku z jeho zad, zatímco se Mýtos vztekle hrabal v batohu. Pak začal nadávat: “Samozřejmě, jak jinak. Ten syn feny se musel trefit do toho pytle beztíže, že!”
Vztekle si těžký batoh nahodil zase na záda a několikrát poskočil, než se mu tlumok na zádech usadil do relativně pohodlné pozice. Vztekle vytasil meč a zavrčel: “Nechtěl bych bejt prvním skřetem, kterýho teď potkám,” nereagujíc na úsměvné úšklebky ostatních členů družiny.
*
Pokračovali chodbou až k dřevěným dveřím. Ty barbar, pořád ještě vzteklý, otevřel a pak vytřeštil oči, když za nimi uviděl skřeta s připravenou kuší.
Rychle zase zabouchl a o dveře se opřel. Šipka se zavrtala do dřeva, ale pak se silák už nezdržoval a rovnou dveře prorazil.
Při tasení meče praštil skřeta jílcem a ten už jen vyjeveně koukal, dokud mu meč neprorazil vystouplý ohryzek.
Chodba v severní stěně se přímo usmívala, aby šli zrovna tudy. Ta je dovedla do kosočtvercové místnosti.
První vstoupil barbar, druhý hobit s nataženou kuší a pak elfí dvojice. A právě to, že šel hned za Mýtosem, se Cidovi stalo opět osudným.
V místnosti stáli čtyři skřeti, ozbrojení šavlemi a štíty. Theurg, okamžitě, jak je uviděl, na jednoho z nich vystřelil, ale jeho nepřítel byl připravený a navíc hobit nemířil v úleku zrovna nejpřesněji. Šipka zkrátka jen zadrnčela do skřetova podivně zachovalého štítu.
Hned poté se na ně skřeti vrhli. Dva na Mýtose, který taktak ustál jejich údery a vzápětí jeden chabě vrátil.
Na Cida zaútočili druzí dva. Ten se s kuší nemohl vůbec bránit. Jednomu skřetovi se s velkým štěstím a obratností vyhnul, ale druhý skřet zasáhl jeho už tak dost pošramocený nárameník. Ten povolil a železná šavle se zakousla do masa.
Na theurga, nezvyklého bolesti, toho bylo za jeden den už moc. Vydechl a padl k zemi, vytrhávaje svou úctyhodnou vahou nepříteli šavli z ruky.
Aylaris, další na řadě, uviděla padat spolubojovníka a využila toho, že její nepřítel neměl zbraň. Vyskočila do výšky a kopla skřeta patou do hrudníku.
Nebo spíše chtěla kopnout.
Její protivník se ještě pokusil vykrýt neobratně nastaveným štítem. Aylarisina noha po něm sklouzla a narazila mu do čela. S odporným chřustnutím se mu hlava utrhla od krku a s dalším plesknutím narazila do zdi.
Druhého Cidova skřeta, který byl k ní zády a právě se chystal na Mýtose zaútočit zezadu, chytila za krk, bůhvíodkud vytasila vrhací dýku a vrazila ji skřetovi do oka. Ten začal pištět a válet se po zemi, dokud mu elfka nešlápla na krk.
Mýtos se svými nepřáteli vypořádal nakonec také rychle. Sice mu přibylo několik oděrek na brnění a šrám nad okem, ale z “jeho” skřetů toho moc nezbylo celkově.
Tentokrát i barbar přiložil ruku k dílu a pokusil se použít svých léčitelských schopností pro svého bezvědomého přítele. Během půl hodiny se Cid probudil a v rámci možností připravil na další cestu směrem na sever, s tou výjimkou, že se nyní držel vzadu.
Hned vzápětí přišli na křižovatku, na jejíchž obou stranách mohli nahlédnout do dvou podobných místností. Plné zničených a prohnilých regálů, prokousaných pytlů a špíny.
Na Ristridinův povel všichni uskočili ke stěně a prostředkem chodby prosvištěla šipka. Na nic nečekali a vyběhli rychle vpřed.
Aylaris hodila skrz střílnu na skřeta železnou hvězdici, proběhli kolem a zahnuli nalevo, těžce dýchající hobit doběhl jako poslední. Po dalším záhybu chodby se octli v místnosti.
Překvapivě zachovalé postele, po jedné zdi tekla voda. Přitékala odkudsi ze štěrbiny ve stropě a dole zatíkala pod jakýsi poklop.
Všichni se rozdělili a začali prohledávat. Po chvíli Aylaris vítězoslavně vykřikla: “Mám to!” Zmáčkla kámen, vypadající stejně jako všechny ostatní, kus zdi se odsunul a zmizel ve tmě. Ostatní se okamžitě rozběhli k ní.
Vtom se ozvalo děsivé zapraskání.
Cid ve svém vzrušení, když běžel k Aylaris, šlápl jednou nohou na onen promáčený poklop. Ten se rozlomil a theurg spadl dovnitř.
Všichni se k díře okamžitě vrhli. O tři sáhy níže ležel Cid na troskách. Zazmítal se, vykašlal něco krve a upadl do bezvědomí.
Aylaris shodila batoh a skočila k němu dolů. Ostatní slezli po lanech a s ustaranými obličeji se jali křísit svého přítele.
Po nějaké chvíli se všichni shodli na tom, že už nezemře, ale také se shodli na tom, že potřebuje několikahodinový odpočinek.
Svázali dohromady trosky dřeva a vyrobili jakési provizorní nosítka, na kterých hobita vytáhli nahoru. Po půlhodinové hádce elfů a barbara se rozhodli, že Cida nechají odpočívat a sami budou pokračovat dál.
Vsunuli ho tedy pod nejzachovalejší postel tak, aby nebyl vidět, přikryli ho jeho pláštěm a pro jistotu mu nalili do úst lektvar neviditelnosti. Za chvíli už zmizeli v nově otevřené tajné chodbě, která po pěti sázích končila dřevěnými dveřmi.
Mýtos vzal za kliku – zamčeno.
Barbar ucouvl a už se chtěl rozběhnout proti dveřím, když tu mu Aylaris položila svoji ruku na svalnaté předloktí. “Počkej, šermíři. Teď se třeba bude hodit ticho. Můžeme je překvapit.“
Vytáhla z váčku u pasu několik paklíčů a začala jimi potichu šťourat v zámku. Ten cvakl a dveře se otevřely.
Elfka pokynula Mýtosovi. Ten potichu vytasil meč a rozběhl se co nejtišeji dopředu. Zahnul za roh, uviděl skřeta, nahlížejícího ven ze střílny, a usmál se. ”Příliš snadné,” zabručel a sekl.
Pak se zapřel o skřetova ramena a vytáhl meč z hlavy nepřítele.
Prohledali místnost, a poté, co prošli místností, kde Cid odpočíval, zamířili na jih. Poté na západ a pak znova na jih. Netrvalo dlouho a stanuli před další známou truhlou. Slova na ní zněly:
Jsem místo, kam odchází den spát
Když má sestra noc nabývá vlády
Noci jsem poddán a zavázán
Ale slunce mi dává život
Všichni jen vykulili oči na truhlu, Aylaris si přejela rukou po obličeji. Po chvíli promluvila. “Tak nevím jak vy, ale když se podívám na tohle, tak vůbec nic netuším.”
“Nevzdávej to hned, Aylaris. Podívej se,” řekl Ristridin a ukázal na část textu. “Jsem místo, kam odchází den spát,” pokračoval dále, “a když si to dáš dohromady s tímhle?”
Aylarisino čelo se svraštilo odhodláním a po chvíli nedůvěřivě vyslovila: ”Západ?”
“No prosím, tak to zkus,” pokračoval ve svém vyučování čaroděj.
Ale západ se ukázal být nesprávnou odpovědí a objevila se druhá část hádanky.
Mohu být zlo a smrt
Ale nabízím i odpočinek a úkryt
“Vidíš, Aylaris, a teď, když si do té hádanky přidáš tyhle dva verše, co ti vyjde?” Ristridin se jemně zamračil a sám doplnil: “Zrovna Tobě by mohl Stín poskytovat ten odpočinek a úkryt.”
Následoval jeho spokojený úsměv, když pohlédl do truhly s černou koulí. “Takže máme šestou.”
Vtom se z jižní chodby ozval skřetí výkřik. Mýtos se okamžitě postavil do střehu, Ristridin se připravil ke kouzlení a Aylaris nacpala šestou kouli do tlumoku svého spolubojovníka. Pak vytasila svoji dýku a všichni se okamžitě vydali na jih.
Vešli do malé místnosti, do které ústily dvoukřídlé, železnými pláty pobité dveře. Zpoza nich se ozývalo množství skřetích výkřiků, pískání a chrčení.
Mýtos se chtěl okamžitě vrhnout ke dveřím, ale elf s elfkou ho společnými silami zadrželi. “Ne, Mýtosi, počkej,” argumentoval Ristridin. “Ještě můžeme prohlédnout zbytek toho podzemí, než půjdeme dále, a pak se sem vrátíme, připravení na boj.”
“Ano, můžeme to prohledat pěkně potichu, neprozrazení,” přimlouvala se Aylaris.
Pokračovali tedy kolem dveří dále do tmy. Prohledávali podobné místnosti, ale už nenalézali žádné nepřátele. Když už skoro dohořívala lucerna, objevili další truhlu. Na ní se skvěla podivně lesklá písmena.
Jsem-li snem, to mi křídla dává
Jsem-li skutkem, to mne zabíjí
Vyslovíš-li mne, stanu se prosbou
Nevyslovíš-li mne, nemusím zůstat snem navždy
Všichni vypadali v té chvíli stejně – rty bezhlesně opakující slova a svraštělá čela přemýšlením. Pak si bystrý barbar ještě něčeho všiml.
“Podívejte se ještě sem,” řekl, poklekl na jedno koleno a setřel z boku truhly nános špíny. Pod ním se cosi zalesklo.
“Jsou tady další písmena,” osvětlil, vytáhl jakýsi hadr a jal se je očišťovat. Po chvíli se už dalo přečíst:
Mám tisíc podob – pro každého jinou
Po chvíli už naši hrdinové přišli na správné řešení, které znělo “Přání” a přišel na něj Ristridin. Ani němu, ani zbylým dvěma však už nezbývalo mnoho míst, kam jít. A proto se po chvíli zastavili u dříve zmiňovaných dvoukřídlých, železem pobitých dveří. Mýtos už už sahal po klice, když mu Ristridin položil na rameno ruku.
“Počkej, drahý Mýtosi. Ať už je za těmi dveřmi cokoliv, pravděpodobně to nebude přívětivé. Jen mi dejte čas, musím se proti tomu ochránit, ať už tam bude cokoliv. Za dnešek jsem toho už zažil dost.“
A za chvíli už barbar s netrpělivým mračením a elfka s pobaveným úšklebkem sledovali, jak Ristridin shodil róbu a začal se mazat nějakou vazkou tekutinou, připomínající olej a zanechávající na kůži lesklý povlak.
Poté, co dokončil tuto proceduru, kývl na Mýtose, který otevřel dveře a vpadl dovnitř. Byla to malá, na délku asi jen čtyři sáhy dlouhá, místnost, do které na druhé straně ústily dvoje dřevěné dveře.
Mýtos nestačil udělat ani dva kroky, když tu se náhle obě křídla otevřela a dovnitř vtrhlo osm skřetů. Jeden z nich ještě stačil hodit kuličku, kterou všichni tři tak dobře znali od svého čtvrtého, momentálně indisponovaného, spolubojovníka.
Narazila do zdi a vybuchla. Několik skřetů bylo lehce popáleno, ale nejhůře byli zraněni Aylaris, Mýtos a Ristridin.
Ale šermíři ožehlé vlasy, vousy a obočí příliš nevadily a rozhodně se tím nehodlal nechat zpomalit. Aylaris si uhasila několik doutnajících jisker ve vlasech a z ruky jí vylétla dýka, která se zabořila do ramene jednomu obzvlášť popálenému skřetovi. I Ristridin se činil a modrý blesk, vylétnuvše mu z očí, zabil dalšího nepřítele.
Vtom do chodby vlétla druhá kulička a dopadla vedle Aylaris. Vybuchla a odhodila elfku na zeď. Ta se po ní svezla na zem, vzdechla a upadla do bezvědomí. Z hřívy jejích dlouhých černých vlasů se vyplazil tenký pramínek červené krve…
Mág se k ní okamžitě vrhl a začal utloukat plameny, potom ji odtáhl ke dveřím a znovu se zapojil do boje.
Skřet, proniknuvší kolem Mýtose, prosekl čarodějovu róbu a vytřeštil oči, když šavle projela čarodějem jako nůž máslem, ale nic se nestalo. Vyjeveně se podíval na šavli a vtom mu na hlavu dopadla čarodějova hůl a odeslala ho do říše mrtvých.
S přispěním obou hrdinů bylo za chvíli po boji. A zatímco Mýtos hlídal u vchodu a prohlížel místnost, ve které bylo tolik nepřátel, Ristridinovy jemné, práci nezvyklé ruce jemně ošetřovaly Aylaris, která se za chvíli probrala.
Čaroděj ji šetrně odvedl do oné velké místnosti za dveřmi, kde nebylo nic jiného než polorozbitý nábytek s další truhlou v rohu. Aylaris posadil na zem a společně s Mýtosem se sklonil nad truhlou, na které zeleně zářila slova…
Mohu být sám oheň
Mohu být sám mráz
Mohu tě uspat
Mohu tě zabít
Mohu ti poručit
Mohu ti prozradit tajemství
Barbar se po chvíli také posadil a po chvíli přemýšlení prohlásil: “Nebude to vítr? Nebo vzduch?” Truhla však zůstala zavřená, jen se rozzářila další slova:
Na vůli závisí má síla
Záleží jen kdo, a kam se dívá
“Tak teď mě, prosím, nech chvíli přemýšlet, Mýtosi,” prohlásil čaroděj, svraštil obočí a zachmuřil se nad truhlou.
Po několika stech úderech srdce se podzemím opět rozlehl barbarův chraplavý hlas. “Už mě to tady opravdu nebaví,” prohlásil. “Celý studený a vlhký, jedna hádanka za druhou, špinaví skřeti, slabí protivníci…“
Vtom umlkl, protože ho Ristridin zpražil pohledem a procedil skrz zuby: “Mýtosi, moc prosím, nerušit!“
Ten ho ale už neposlouchal. Díval se na hádanku a cosi si bručel. Potom se jeho rty roztáhly do širokého úsměvu a opět promluvil: “Ristridine, to bylo něco, ten tvůj pohled, co jsi po mě střelil. To byla síla, ten by přímo zabíjel, takový mrazivý pohled.“
S každým slovem se pochechtával víc a víc a na konci se už nepokrytě smál. Vstal, prošel kolem ohromeného čaroděje, položil ruku na truhlu a řekl: “Pohled.“
Písmena na truhle zlatě zazářila, svinula se jako hadi, zmizela a truhla se otevřela. Vzali osmou kouli, a protože Aylaris už bylo lépe, vyrazili podle čarodějem kreslené mapy k místu, kde předpokládali velkou místnost, ve které ještě nebyli.
Očekávali další nepřátele, ale našli jen velkou prázdnou místnost s jednou stěnou popsanou změtí písmen. Pod nimi byl na zdi černý otisk ruky, stejný jako na všech truhlách.
Chvíli zkoumali nesmyslné věty a slova a poté se opět projevil čarodějův intelekt.
“Nedívejte se na písmena, ale na vzor, který vytvářejí. A prstem ukazoval: “C….E….S…TA….V…P…R…E…D….Cesta vpřed!“
Vložil ruku do obtisku a řekl ono heslo.
Kamenná stěna zmizela jako by tam nikdy nebyla, až všichni zamrkali údivem. Za ní byla na zemi veliká šachovnice tvořená červenými a černými poli. Vrátili se pro svého malého přítele, Mýtos jej přinesl v náručí, a poté rozmístili osm černých koulí na černá pole.
Když umístili poslední, objevilo se tak ostré světlo, že museli zavřít oči. Když je opět otevřeli, stáli v tmavém jeskynním dómu.
Všichni se rozhlíželi po stěnách jeskyně, které byly pokryté houbami a lišejníky, snažili se v tmavé nicotě nad jejich hlavami rozpoznat strop. Ristridinovy bystré oči po chvíli uviděly cosi před sebou a když vyrazili tím směrem, za chvíli to spatřili všichni.
Před nimi stála veliká kovářská výheň, kolem ní poházené dračí šupiny, a za ní byl trůn. Obrovský zdobený trůn, na kterém seděla kostra, robustní a masivní, a určitě ne lidská. Tvora, kterému mohla patřit, nikdo z nich neznal.
Před ním stál malý stolek, na kterém byla karafa s tekutinou, pohár a pergamen. Když se jej Aylaris odhodlala vzít a rozvinula jej, zjistila, že je napsaný v nějakém cizím jazyce. Ristridin zamumlal jakási slova, kouzlo zapůsobilo a po chvíli už onen text předčítal:
“Kováře lze probudit jedním pohárem tekutiny z karafy. Probuzen jest, po dva dny pilně pracuje. Splní, co přikázáno jemu jest. Alien.”
Po poháru tekutiny se kostra skutečně probudila a okamžitě začala pracovat na prvním přání, totiž hrudnímu pancíři s dračími šupinami pro Mýtose.
Aylaris, Ristridin i Mýtos zatím rozložili jakési ležení, aby strávili dva dny jakžtakž pohodlně. Za několik hodin se probudil i Cid, kterému se odpočinkem dařilo čím dál tím lépe.
*
Po dvou dnech kovář znovu usedl na trůn a na chladnoucí výhni se skvěly zbrusu nové věci z tmavého kovu. Hrudní pancíř a štít z dračích šupin pro válečníka, hůlka pro čaroděje, umně tepaný klíč pro elfku a pro všechny čtyři prsteny s monogramem. I pro Ardanwena kroužek na nohu.
Poté, co si rozebrali všechny věci, opět se objevilo ostré světlo a když znovu otevřeli oči, stáli venku před jeskyní. Pomáhaje stále ještě slabému hobitovi, vyrazili naši hrdinové dolů z kopce. Procházejíc kolem odbočky ke stájím, Aylaris navrhla, že by si s sebou mohli vzít mezky, ať už na jízdu, nebo na prodej. Ristridin vyslal svého havrana, který se ale vrátil během několika minut a čaroději hlásil, že kolem stájí se hemží tolik skřetů, že je ani nespočítal. Elfka pokrčila rameny a všichni se vydali dolů z kopce, vstříc pozdně odpolednímu slunci, barvícímu štíty hor do rudooranžova.
|
|
