S mírným nachlazením přijíždím z Prahy domů. Trošku se připravím na nedělní šachy (vím, že v sobotu na to čas mít vůbec nebudu), domluvím se s Martinem na odjezdu a večer jdu na návštěvu za Arnoštem (Zdeňkem Nováčkem). (Pro neznalé – ten nejlepší z nás „nouplesáků“ :).) Beru s sebou Maršála a špióna (hru, kterou spolu často hrajeme), ale nakonec ho senzační Magnusovo šachové vítězství také nadchne (vidíme ho akorát ve zprávách), takže si spolu zahrajeme dvě hry šachu. Mají celkem jednostranný charakter, ale to víte – zkoušet se to musí…
Ráno se čeká na Mirka, až se vzbudí (raději jsem se neptal, co dělal v noci), takže odjezd se posouvá na 9:10. Pak se ještě jede nakoupit do Penny Marketu, jede se odvézt nákup domů a kolem půl desáté vyrážíme po staré cestě do Brna. (Nemáme dálniční známku.) Cestou se bavíme o tom, že Venca si prý bude kupovat další dvě auta a že rok jezdil bez řidičáku, ale měl štěstí, že se do žádné nehody nepřimotal, takže se na to nepřišlo…
Kluky nabádám k tomu, aby se nestyděli, že já tam taky hodně lidí znát nebudu a že si mají zahrát, na co jenom budou mít chuť.
Kolem půl jedenácté jsme na místě, ale najít místo k parkování není tak snadné. Jedno nalezneme až po jednom objetí celého bloku.
Když nás Maja vítá, zjišťuju, že je na tom se svým krkem ještě hůř než já, což mu vůbec nezávidím. (Vysvětlování pravidel her šeptem muselo být opravdu náročné.) Vejdeme do třídy, kde se asi učí výpočetní technika. Soudím tak podle toho, že na místě bylo mnoho nejmodernějších strojů…
Na lavicích se nachází hromada her, kterou s bratranci začneme zkoumat.
Protože ostatní hrají Maškarády, tak se sami pouštíme do Dixitu. Jako každý, kdo to kdy viděl poprvé, kluci vyjeveně zkoumají nejnesmyslnější obrázky ale hru jako takovou si pochvalují. (Zvítězil tuším Mirek.)
Hlavní skupinka (ze které znám pouze Meťu, Peťu, Barču, Jonáše a Jirku) se rozpadá na dvě. Jedni jdou hrát Atlantis (?) a my se připojujeme k té druhé, která jde hrát Ligretto. Jako celou dobu jsem si věřil (ze začátku jsem byl v plusu, hodně mi to „chodilo“ a přece nejsem tak pomalý, ne?), ale přesto jsem se pak propadl až na třetí nejhorší místo. Kdo to vyhrál (respektive neprohrál), nevím…
Pak jsme se s bratranci pustili do Ticket to Ride – Evropa. Ač jsem si myslel, že si takovou jednoduchou hru pamatuji, musel jsem Peťu pořád s něčím otravovat a doufám, že Shoguna (kterého hráli vedle), díky tomu neprohrál. Tímto se mu omlouvám.
Klukům se vláčky líbily, a ač jsem měl hodně našlápnuto, vyhrál nakonec Martin (nejdelší trať + měl jeden nebo dva krátké cíle navíc). Během hry skončil Atlantis a Jirka s Jonášem se šli najíst. Já jsem šel později sám do restaurace v ulici, kde jsme parkovali. Ač na rajčatové polévky příliš nejsem, tak vzhledem k mému stavu jsem nepohrdl a dobře jsem udělal. Hřála ještě cestou domů :).
Když jsem se vrátil, dva z mých bratranců již pozorně poslouchali Jirku s Jonášem, jak vysvětlují Hru o Trůny. Bratranec Petr přijal moji výzvu na Maršála a špióna a byl zničen. Inu to víte. Jako hra pro děti to jenom vypadá…
Mezitím se vedle dohrál Shogun a my všichni (kromě králů Západozemí) jsme se vrhli na jednoduchou párty hru Time’s Up! Ač jsme s Majou byli oba s hlasovým handicapem, popisování postav nám šlo samo. Paradoxně pantomima nám zlomila vaz. Tu musíme do příště ještě hodně trénovat. Nejlepší dvojicí tak byla Barča s Metůdkem.
Poté přišly na řadu Maškarády. Tuto hru si vybavuji ze všech nejmíň. Vím, že tam byly nějaké karty postav, které si hráči museli pamatovat a navíc si je hráči mezi sebou tajně vyměňovali. Muselo se přitom dávat pozor, přemýšlet, plánovat a pamatovat si, co kdo má. Prostě brutální kombinace :). Hru tak hodnotím asi jako ještě těžší než Hanabi, takže síla… I když samozřejmě se nebráním dalším partiím.
Dále následovalo 7 divů. Maja k tomu měl i rozšíření (nová města), ale já na ně štěstí neměl. Zato jsem vsadil na novou strategii. Podmanit si svět silou :). Priorita braní karet byla následující: zdroje, červené karty, nebylo-li k dispozici ani jedno, tak zelené či modré karty. Ve třetím věku se musí vzít cech, který dává vítězné body za válečné mínusy sousedů. Ale ani tato strategie (doprovázená mými siláckými řečmi) nevedla k úspěchu. V konečném součtu mi vždy na konci pár bodíků chybělo. Proto bych řekl, že tato strategie zase tak úplně hrát nejde. (Nebo to chce další výzkum.)
A to bylo vše, co jsem už stihl. Vedle skončila Hra o Trůny (vyhrál Martin) a když nad tím tak přemýšlím, tak to byla asi nejkratší hra, jaké jsem byl kdy svědkem. Kluci to hráli v šesti a trvalo jim to čtyři hodiny včetně hodinového vysvětlování pravidel a nějakých úvodních zkušebních kol. S tímto optimismem posouvám Hru o Trůny na svém pomyslném pořadníku zase výš a doufám, že příště si na to již najdu čas.
Bylo kolem sedmé, kdy jsme se rozloučili a ostatní opustili. Venku přituhlo a my jsme se vydali na cestu domů. Při té jsme nejprve stručně zhodnotili vše, co jsme hráli a potom jsme zbytek cesty proklimbali. Už v té chvíli na mě ale doléhala strašlivá únava a bolest hlavy. Když jsme dojeli domů, s bratranci jsem se rozloučil a doma zalehl do postele. Do té jsem opravdu již téměř nedošel. Už vím, jak se v Dračím doupěti cítí vysílená postava. Člověk by v tu chvíli opravdu nejraději nebyl.
V osm ráno vstávám, je mi mizerně, ale hlava mě už nebolí – jede se šachy. V devět máme sraz s Martinem a vyrážíme do města (na dolní konec Třebíčské ulice), kde je naše tradiční odjezdové místo. Tentokrát jedeme do Jihlavy zdolat tamější Gambit B. Jelikož na tom ratingově nejsou úplně dobře, musí se vyhrát.
„Není problém,“ říkám si. „Stačí to hrát tak, jak to hrál Magnus.“
Je to s podivem, ale zadařilo se. Soupeř mi dal v zahájení pěšce, pak dlouho přemýšlel, jak z toho ven, ale nakonec se nějak všechno poměnilo a koncovka byla vyhraná.
Průběh celého zápasu byl ale hodně nejistý. Někteří naši měli smůlu, jiní štěstí, ale poslední rozhodující partii Martin vyhrál, takže celkově se vyhrálo a tři body z Jihlavy jsme vezli domů :).
A po obědě a krátkém zaklimatizování (z Jihlavy jsme přijeli až kolem třetí hodiny odpoledne, což bylo dáno také tím, že se výjimečně začalo až v deset), jsem si opět sbalil saky paky a večer odjel do Prahy. Tím skončil můj cestovní deskoherní víkend.
Jak bych jej hodnotil? Výborně jsem si zahrál, bylo to moc fajn. Do mínusů bych zařadil, že se to nedalo všechno stihnout (tj. určitě musí být pokračování, nejlépe dvoudenní :)) a ač tam bylo lidí přibližně patnáct, mohlo být ještě lépe. Chyběli mi tam Marek a krásné polovičky našich družiníků – Líba, Katka, Jonášova Ája (ta tam, tuším, chvíli byla), takže doufám, že příště Marek doručí nejenom sebe, ale i Hanku :)
Až někdo ukáže na Maju a někdo druhý rychle řekne: „Vlastimil Brodský“, nedivte se. Děly se různé věci… :)
|
|
