...z pohledu očí Ristridinových
Na začátek příběhu tohoto tajemného jest povinností mojí své jméno Vám prozraditi. Sic povinností, leč pro mne ctí nesmírnou. Mé jméno Ristridin zní, a čehož si snad více svého jména cením, že s Mýtosem a družiníky zvanými Ochránci Světla putovati mohu. Členem této společnosti nejkratší čas ze všech ostatních jsem, avšak již nejeden zážitek společně jsme prožili. A ne pouze veselé zážitky zažíti jsme stihli, však i lstím na nás strojeným zatím vždy jsme se vyhnuli a dobro snažíce se šířiti, řád a pokoj kde mohli jsme nastolili. Dohromady kumpanii naši čtyři družiníci a věrný přítel můj Ardanwen před zkouškou touto tvrdou tvořili.
Ardanwen sic pro mnohé pouhým havranem mým věrným, několikráte již odvahu a uplatnění v putováním našem prokázal.
Ze společenstva našeho Mýtos jistě nejznámějším a nejuznávanějším v celém širém světě jest a stejně tak, jako člověk, aby pravé přátele našel, i on nepřátelům všem svým i svých přátel obávaným protivníkem jest. Prací jeho s mečem Mýtosovým pouze málokterý chrabrý bojovník vyrovnat se umí a stejně jako rány tvrdé rozdává, majetku pro potřebné líto jemu nikdy není.
Silhy zakladatelem tohoto společenství jest. Pes, jenž věrným průvodcem každého lesního muže, jímž Silhy nepochybně jest, s námi cestu netrávil. Ač Silhy s námi již před časem jistým cestovati přestal, však dobrodružství spolu nemalá zažít jsme stihli, společníka jeho čtyřnohého nepoznal jsem. Snad přede mnou obával se ukázati jeho, či proč šelmu hraničářovu jsem nespatřil, odhadnouti se neodvažuji. Chůze jeho, sic bezpochyby ladná a pružná chůze lovce, přec známky kulhavosti nese, což vzpomínkou prý na turnaj, jež každý bojovník udatný v duše hlouby navštíviti sní a jež rokem každým v Bielawieži se koná, a na děvu jménem Číča jest. Luk a šípy sic přes rameno nosí, mečem svým jako mistr pravý oháněti se umí.
Druh náš, jenž na posledním místě zmíněn jest, však poslední místo není zle zde míněno, žel někdo místo toto obsaditi jest povinován, přec volné nechati jej nelze, jménem Cid pyšniti se může. K členům nejsilnějším jistě v družině naší nepaří, leč srdcem mi blízký, jelikož o magii stejnou měrou zaujatý zdá se být. Kuše jeho na ramenou drobných vždy mu visí a truhličku, v níž magii svou surovou nosí, spolu s flakónky a nástroji jinými těch, jež lektvarů rozmanitých vlastností a chutí výrobou se zabývají, vždy po ruce, či v rukách přímo nosí. Ač malým, což dědictvím rasy jeho hobití jest, srdcem a výmluvností svojí, stejně jako tváří svojí kulaťoučkou a dobráckou, každého uhrane. Ruce dětské, avšak hbité, nožky krátké, jazyk mrštný, toť Cid náš věrný souputovník.
Když představeni všichni, kdož tenkráte putovali, byli, k tomuto úkolu, jak jsme se dostali, konečně popsati mohu. V době, kdy kamufláži přesložité na kloub v Rangaroke jsme přišli, kde původně odměnu získavší od Heřmana z Městce vyzvednouti jsme si byli, a kdy vše ostatní potřebné jsme si zařídili, posel z kláštera Suphotam, kdež Mýtos a družina jeho známým jest a přátel nemálo zde mají, vzkazem nám dáti povinován byl, jelikož sám kapitán Magnus – osoba pro mne neznámá, však pro družinu celou naopak osoba blízká, prý z jedné vísky s Mýtosem pochází a na turnaji loňském roku 625 spolu se také setkali a kapitán Magnus byl tím, kdož jako poražený odcházel – si žádal, bychom co možná nejdříve pomoci mu přijeli, z důvodu toho, že v okolí kláštera zvláštní by se věci díti měly. Od posla také, že pospíšit si máme, jasně zaznělo. Do kláštera však cesta jednoduchá nebyla, z čehož není se co divit, že až na přelomu podzimu a zimy na místo určené jsme dorazili.
Suphotam místem plným magií jest protknuto. Po skrovnu historek místa tohoto týkajících se k mým uší se doneslo, však vždy to příběhy pozoruhodné byly. Kterak Silk – člen společenstva tohoto zesnulý – bláhově prsten plný magie černé na prst svůj navlékl si, kterýž pak prsten Mýtos svým mečem tajemným rozseknouti musel, však bez pomoci mnichů nikdo by nepřišel, co se Silkem se děje. Příběh jiný o mniších zdejších zase praví, jak připravili zkoušku, jenž určila, kdo amulet Vaturiho nositi jest hoden. Příběhů jistě více jest, jelikož samy stěny kláštera prodchnuty zvláštními aurami jsou.
Pozdě sem jsme se dostali, jelikož kpt. Magnus déle v klášteře nesetrvával. Zdržovati proto jsme se nemohli a marniti drahocenné okamžiky přípravou jsme se báli, což daní krutou také jsme zaplatili. Čas naším nepřítelem v této chvíli byl a úlohu nepřítele na neštěstí pro nás a jednu nám osobu drahou jak mistrný herec sehrál, jak později ukáže se.
„V noci je les jiný než ve dne. Tytéž stromy jsou kořeny vrostlé do téže půdy, stejný vítr kolébá jejich korunami, ale rozdíl je obrovský, větší než mezi tmou a světlem. Snad je to způsobeno tím, že se noční zvířata chovají tiše a nenápadně, že noční ptáci nezpívají jako jejich denní příbuzní, ale houkají nebo nečekaně křičí jakoby umírali. Snad. Dokonce jistě. Jenže to nevyjasňuje vše. Nevysvětluje to to ticho, to podivné spojení klidu a napětí. Malátnosti a vyčkávání. Vyčkávání, že se co nevidět stane něco hrozného, co by ve dne bylo nemyslitelné.“
Krzysztof Kochanski – Lovec Čarodějnic
noc první – dobrodružství začíná
Jak dlouho trvala cesta do těchto míst, myslím tím Sillwanské vršky, nevím. Rozhodně když jsme se dostali až sem, začaly se dít podivné věci. Z kláštera vybavení nákladem, který jsme my i oni předpokládali, že budeme v boji proti všemožným nestvůrám, zejména pak nemrtvým slabším i silnějším potřebovat – lektvary pomáhající rychleji léčit zranění, svěcenou vodu, kouzelné svitky a osikové kolíky. Podle legend právě osikový kolík, vražen do srdce upíra, zbaví jej nesmrtelnosti. Abychom se nesnadnou cestou neztratili, poslali s námi dokonce jednoho z nich, což pro nás bylo znamením, že i klášter přeje zdar naší výpravě. Bez průvodce bychom k Sillwanským vrškům došli ještě později... Takto jsme se sem – den cesty od vesnice – dostali na počátku zimy. Bylo chladno, ale oheň a přikrývky nás každou noc zahřáli. Ne však tuto.
Když jsme se dostali do míst, kde náš průvodce-mnich tvrdil, že odsud by do vesnice trefil kdokoli, začalo pršet. Zpočátku jsme si mysleli, že to nebude problém, ale o kousek dál jsme již museli zastavit a utábořit se. Vypadalo, že tohle bude první noc, kdy zima ukáže svoji sílu a jak jsme se vzápětí přesvědčili, naše instinkty nelhaly. Taky jsme zjistili, že spěch, se kterým jsme se připravovali na toto poslání, zavinil, že jsme si zapomněli vzít teplé oblečení. Záhy jsme byli všichni na kost promočení a ti méně zvyklí na drsné počasí podchladli. Samozřejmě jsem mezi ně patřil i já, ať jsem se snažil zabalit do přikrývek sebevíc.
Pokoušeli jsme se rozdělat oheň, ale zdálo se, jakoby to umění bylo námi dosud nepoznané. Naštěstí tenkrát ještě s námi chodil Silhy, který se v přírodě vyzná a rozumí jí, takže s jeho pomocí jsme nakonec uléhali s pocitem, že neumrzneme.
den první – cesta
Ráno jsme se snažili osušit věci, ale v takovéhle zimě jsme to brzy vzdali. Cesta dál probíhala bez nesnází a ač jsme se chtěli dostat se do Sillwanu ještě tohoto dne, byli jsme nuceni utábořit se po cestě. Počasí bylo stále mrazivé a nemuselo ani sněžit, aby nám bylo jasné, že to tu někdo, Ristridine, šeredně odstůně. Jako každý večer jsme rozdělali oheň, postavili hlídky a šli spát.
Když mě Mýtos v noci budil – bylo mi jasné, že čas mojí hlídky ještě nenastal – snažil jsem se tedy probudit se a vstát s co největší obezřetností. Noc byla temná a já krom našeho ohně, který mi bránil vidět víc, neviděl nic. Naklonil se ke mně a zašeptal mi, že kousek od nás je potok, nad kterým se vznáší mlha, přes kterou nelze prohlédnout, ale že na okamžik vyšel měsíc zpoza mraků a osvětlil pole za ní. Odmlčel se a já měl dost času vytřít si z očí spánek. Pohled do Mýtosových očí mne udivil - rozšířené zorničky, jakoby ho něco překvapilo, či snad, bylo-li to u někoho jako je Mýtos možné, polekalo. Zároveň jsem si uvědomil, že se mu neznatelně třese hlas, kterouž tu změnu by nepostřehl nikdo, kdo by s ním nestrávil měsíce a týdny. Pak pokračoval a řekl mi, že na tom poli, na tom poli za mlhou uviděl bytost. Na takovou dálku nerozeznal víc, ale ta bytost byla celá v bílém a byla přibitá na kříži a po rukou a nohách ji stékaly pramínky krve.
Teď už jsem se nedivil tomu, co se mi zdálo a najednou mi byla zima nejen proto, že jsem byl prochladlý. Kdyby to bylo možné, začal bych se třást a křičet, ale strach mi to nedovolil. Po krátké domluvě jsme se rozhodli, že se tam půjdeme podívat, protože Ardanwen, sic není žádným zbabělcem, odmítal zkusit to prozkoumat bez nás a upřímně, nemohl jsem mu to mít za zlé, sám bych nejednal jinak, ač jsem elf. Až s odstupem času si uvědomuji, jací jsme byli blázni, že jsme náš tábor tehdy nechali spát.
Díky Ardanwenovi a mému prstenu, který chrání před ponořením do vody, což by mě mohlo stát život, protože voda byla ledová, jsme se dostali přes potok bez problémů. Jakmile jsme se dostali na pevnou zem, oba jsme ustrnuli zaslechnuvši bytost, kterak se prodírá křovím za námi. Jen jsme se však přestali hýbat, zvuk utichl a my jsme zůstali pouze se svými neurčitými pocity. Na onom Mýtosem vyznačeném místě jsme však nalezli jen zmrzlou půdu.
Mýtosovo zjevení, zvuky v houští a neustálý pocit, že nás někdo sleduje, nás přesvědčil, že něco není v pořádku. Vrátili jsme se zpátky do tábora a přáli si, aby Mýtosova vidina byla jen sen a do rána aby se nic dalšího zvláštního nedělo. A tak jsme se přesvědčili, že naše přání světu kolem nás jsou u míst ne nejslušnějších.
Nikdo mi nemůže mít za zlé, že když se stala další příhoda této noci, znovu jsem byl spánkem spravedlivých obdarován. Nikoliv však Mýtosovým jemným zatřesením, nýbrž výkřikem: „Vlci se blíží!“ ze světa snů do světa nočních můr, tedy reálného, jsem byl přiveden. Ač družina rozespalá, v takovýchto chvílích charakter svůj ukázala a během chvíle jsme stáli v kruhu, zády k ohni, v rukou zbraně. Vlci však na nás začali dorážet, jako by se ohně vůbec nebáli, a tak neodkladně došlo k boji. Vlků bylo počtem rovným nás, když počítám, že Mýtos za dva muže silný jest – boj tak zdánlivě férový mohl se zdát. Avšak konstrukce mého těla není pro umění zápasnické a nejenom já nejsem v boji tváří v tlamu zběhlý.
Nestihl jsem sledovat, co se dělo s ostatními, sám jsem se snažil sežehnout svého vlka blesky, takže jsem veškerou svou mysl upřel k němu. Než jsem stačil zformovat energii do smrtící zbraně, byl jsem poražen bestií na záda a tak tak, že jsem stihl vytasit dýku a odrazit jí překvapeného vlka. Překvapeného tím, že ta hadrová panenka, jak jsem mu bezpochyby připadal, je schopna odporu. Mojí největší zbraní bylo právě ono překvapení, protože s dýkami proti vlkovi bouchač jako já naději zkrátka nemá, a to jsem ztratil hned, jak jsem útok odrazil.
Pokusil jsem se ještě vyhnout další ráně, vlkova tlapa mě naštěstí nezasáhla naplno, ale i tak jsem cítil, že tenhle boj nemůže skončit dobře. Nevím, jak by můj boj skončil, kdyby nebylo našeho válečníka, který si se svými vlky hravě poradil a zachránil mi tak život, jelikož přiskočil právě včas, aby uťal vlkovu hlavu.
Když mi pomáhal opět na nohy, hlavou se mi honilo, co všechno se mi mohlo stát. Zase jsem se ocitl blízko smrti, opět jako snad jediný z družiny. Pohled na mě musel evidentně evokovat otázku, kterou Mýtos vyslovil nahlas.
„Jsi v pořádku?“
„Ghmk!?!“ Svoji inteligenci a oduševnělost rád dávám na odiv celé družině každým svým činem.
Mýtos zřejmě usoudil, že to se mnou není tak špatné, ostatně já už se také stihl vzpamatovat, rychle jsme se tedy rozhlédli po ostatních. O Cida jsem měl docela strach, ale malý mužík opět ukázal, že v boji druhé housle rozhodně nehraje, protože vedle něj ležel mrtvý vlk, stejně tak u Silhyho, pro kterého je boj se zvířaty přece jen denním chlebem. Oba společníci naše pohledy opětovali a poté jsme všichni pohlédli na posledního člena naší výpravy. Snad proto, že nebyl členem Ochránců Světla, snad že byl kousek stranou, naše oči zamířily k jeho místu naposled.
Nad mnichem stál poslední přeživší vlk a z mordy mu ještě odkapávala krev. Náš průvodce ležel, hrdlo prokouslé a tratoliště krve pod ním se zvětšovalo. Zaplavil nás smutek a vztek, takže když zuhelnatělé tělo vlka od mých smrtonosných blesků padalo k zemi, cuklo sebou ne ve postsmrtelné křeči, ale díky šípu, který se zarazil až po opeření, šipka z hobitovy kuše mu trčela z oka a Mýtos ho mocnými seky přeťal na dvě části.
den druhý – Sillwan
Když jsme ráno mlčky opouštěli tábor, strávili jsme chvíli ticha nad hrobem, do nějž jsme pochovali tělo našeho přítele. Odcházeli jsme pomalu, každý zabrán do svých vlastních myšlenek, nikdo jako by neměl vnitřní chuť plahočit se dál.
Cestou jsem samozřejmě smrkal, kýchal a metal kletby na účet počasí.
Konečně jsme dorazili do vesnice. Sice nepocházím z velkoměsta, ale říkat téhle vesnici vesnice mohl elf (pro nechápavé člověk) pouze s notnou dávkou nadsázky. Pár zchátralých chalup, nějaké statky a pole za nimi a zachovale vypadající budova – zřejmě radnice. V každé lidské civilizaci, ať je sebemenší a sebechudší, můžeme najít hospodu. Když pominu trpaslíky, kteří si přes korbel pomalu nevidí na vousy, je hospoda typicky lidskou posedlostí. Samozřejmě, že jiné rasy výčepny mají a navštěvují, ale pouze lidé s takovou frekvencí. Krom špíny, smradu, lepkavých stolů a postav, které odsud odcházejí jako zvířata, mají hostince i své výhody, mezi něž rozhodně neřadím podlézavé majitele. Je vždy kde se najíst a najít nocleh.
Naše základna se vždy nachází na těchto místech, neboť, již když jsem se přidal k družině, byly hostince pro družinu rutinou, a já neznám pohodlnější místo. Zvolení pevné budovy se základy mělo tentokrát dvojnásobné opodstatnění. Od včerejšího večera jsme si již dávali mnohem větší pozor na místní přírodu. Nechtěli jsme se zbytečně vystavovat případným dalším přepadům. Spát venku se nám opravdu nechtělo. Při vzpomínce na minulou noc mě ještě teď zamrazilo v zádech.
Nad džbánkem dobrého moku jsme probírali naši strategii. Vzhledem k faktu, že jsme právě přijeli, bylo naší prioritou získat co nejvíce informací. Potřebovali jsme zjistit, jestli a kdy se tu objevil kpt. Magnus, popřípadě kam měl namířeno. Další důležitou položkou našeho imaginárního seznamu byly podrobnosti o tom, zdali se kolem osady nedějí zvláštní věci anebo je-li normální a v těchto krajích běžné, že nás napadli vlci, kteří očividně nebyli hladoví a nebáli se útočit proti ohni.
K večeři jsme se tedy vraceli obohaceni o pár nových poznatků, v rozporu s tím jsem si však kladl otázku, zdali díky (neřku-li kvůli) nim neznáme méně odpovědí na otázek více, než při minulé poradě. Při shrnutí našeho celodenního bádání jsme se dozvěděli asi toto:
Vesnice nerada vidí cizince. Tvrdí nám, že své ochránce mají, dokonce jsme se s nimi i potkali, jsou to od pohledu ostří chlapi, ale myslím si, že tři lovci ač na tak malou vesničku jsou opravdu chabá obrana. Vlci totiž v okolí napadají lidi v poslední době více, než by bylo přirozené, jejich útoky přicházejí zpravidla v noci. Kpt. Magnus tímto místem zřejmě prošel, ale je to již drahnou dobu, téměř tucet dní.
Za starostou jsme se vypravili nejdříve. Ten, sic přívětivostí přílišnou nepřetékal, sdělil nám, že nedaleko odsud, sutiny temného hradu se nacházejí, on že však nic neví, ale užitečné věci bychom dozvěděti se mohli od lovců, jména všech nad moje schopnosti zapamatovati si jest a býti podstatnými se mi nezdají, však jméno vůdce Loreen, v paměti mi utkvělo. O lovcích oněch padlo již slovo, však dalšími osobami, kde informace vyzjistit by se daly, jsou prý vědma Drasla, nejstarší muž ve vesnici Vrzal a Jekyll, pobaveně dodal nakonec, prý nedávno zavítal do lesa toho a došel až k troskám hradu.
„Ale nevěřte mu, je to místní ochlasta a za pár měďáků by byl jistě přísahal, že viděl jednorožce na svém jediném rohu opékat buřty! Haha.“
„Haha,“ zdvořile jsme se zasmáli a odjeli o dům dál.
Opilce jsme tedy nechali zatím jeho radovánkám, k večeru bychom z něj nic kloudného stejně nevypáčili. Stařešina Vrzal nám pověděl hodně věcí, málo z nich nám bylo ale k užitku. Posledním naším informátorem měla být tedy místní vědma.
Zajímavou osobou není, jak jsem zprvu předpokládal, starosta, nýbrž babka kořenářka, jenž tu místo vědmy zastává, dožívající se přes sta let. Ač moudra z ní sršela proudem, ohledně naší záležitosti odkázala nás na druida, který v lese nedaleko přebývá, by mohl vědět více nežli ona.
Cid ihned podezření na druida, jež Drasla Březomilem nazvala, pojal, či nemohl by on být tím prohnaným zlosynem, od kterého přišli jsme světu pomoci, neboť všechny potíže z lesa proudí, on však v lese zůstává spokojeně dál. Silhy znalý věcí přírodních však tvrdil, že nižádný druid v lese svém by vlky proti přírodě takto nestavil. Ba opačný impuls vede Silhyho k tomu, abychom příbytek Březomila navštívili, pojal totiž podezření, že nebezpečí hroziti by mu mohlo. Rozhodli jsme se tedy, že ať tak, či onak, za pánem zdejšího lesa se vypravíme, ale tak, abychom nezůstali přes noc v lese.
den třetí – Březomil
U snídaně jsme opět prohodili několik slov o našich dalších krocích. Shrnuli jsme si, co víme a tak bychom byli celé ráno promlčeli, kdyby někdo z družiny nenavrhl, abychom promysleli, jak se postavíme k druidovi. Pokud by neovládal vlky on, co jiného by je mohlo vést k takému chování, a hlavně – jakým vlastně směrem odsud odcházel kapitán. Na otázky teď už ale nebyl čas, protože pokud jsme chtěli být před západem slunce zpátky v krčmě, museli jsme si pospíšit.
Když jsme vyšli ven, bylo všude bílo. Už jsem chtěl začít nadávat na počasí, Ardanwen, přítel věrný, mi však sedl na rameno a svými křídlem se mi otřel o krk. Počasí jsem to pro dnešek odpustil. To křídlo bylo jako kus ledu. Schytal to havran.
Druidova chatrč nebyla zrovna výstavním architektonickým výdobytkem poslední Městecké módy, ale jak jsem si všiml, mrazy a sníh této kruté zimy přečkala lépe než domy onoho stylu. Pozastavil jsem se nad tím, zdali je opravdu móda to, po čem by se lidé měli hnát jako po mamonu, když skromná funkčnost je to, co je opravdu potřeba.
Než jsme ale stihli zaklepat, z cesty pokračující dál jsme uviděli blížit se postavu. Jak byla vysoká, šlo na tu dálku odhadnout špatně, ale určitě to byl elf, člověk nebo barbar. Podíval jsem se na Mýtose a poslední možnost si v duchu škrtnul. Postava měla velkou hůl a tmavý plášť. Blížila se neuvěřitelnou rychlostí, takže než jsme stihli nějak zareagovat, byla u nás.
Z blízka jsem si onu postavu mohl prohlédnout, takže jsem si všímal i drobností, které jsem na dálku neviděl. Ač chůzí by se mohl rovnat závodníkům, vrásky kolem očí, bílé vlasy a plnovous budily dojem mnohem vyššího věku. Pozdravil nás, načež Silhy po hraničářsku odpověděl a představil nás. Březomil se usmál, zeptal se, co nás k němu přivádí a pozval nás dál.
Silhy zamířil za hostitelem, já se podíval na Mýtose a Cida. Mohutný válečník kývl, ať lesáky následuji, Cid nenápadně odkryl ruku na rukojeti své skryté dýky a mrkl na mě. Cida jen tak někdo kamarádíčkovaním neobelstí.
Z druida se vyklubal cenný spojenec hned ze dvou důvodů. V takové klendře jsem snad já nejvíce ocenil příjemné teplo, jež se linulo z kamínek v rohu místnůstky, a pravý bylinný čaj, z něhož stoupala pára v stužkách. Pověděl nám také spoustu věcí – o vlcích, čímž jsme si spíš potvrdili naše podezření, o Drasle, která ví víc, než se nám zprvu mohlo zdát, ta že zná mnoho o historii této krajiny, vždyť velkou část sama zažila, o temném hradu, kde les není tak úplně normální…
Jeho vyprávění nás úplně vtáhlo, že jsme si nevšimli, že odpoledne již povážlivě pokročilo. Rozloučili jsme se tedy s vědomím, že tenhle dobrák žije pro les a ovládání zvířat, které ho samy poslouchají, rozhodně nemá za potřebí. Nechtěli jsme, aby zde na relativní samotě zůstával, on však odporoval, že není bezbranný a les dobře zná, takže mu nebezpečí nehrozí. Kladli jsme mu tedy na srdce, ať na sebe dává pozor a odcházeli.
Koně jsme na zpáteční cestě opravdu nešetřili, protože den už byl na sklonku. Znovu jsme se přesvědčili, že zima už převzala vládu a dny se krátí. Vesnice byla vzdálena ještě několik mil, když se začalo smrákat. Mráz nás při jízdě bičoval do tváří.
Začali výt vlci.
Když se daří, tak se daří.
Telepaticky jsem Ardanwena poprosil, aby letěl prozkoumat situaci.
„Běží za vámi vlci,“ oznámil mi novinu.
„Kolik?“ bez rozmyšlení jsem vystřelil.
„Dost, aby vám dali zabrat, víc než tu noc před Sillwanem.“
„Paráda, tak je zdrž…,“ neodpustil jsem si ironický úšklebek. S vážnou tváři jsem pak dodal: „Ale stihneme dojet do vesnice, ne?“
„Ne.“ Havran mi nezůstal nic dlužen.
„Smečka vlků za námi! Doženou nás, a to ještě před vesnicí!“ zakřičel jsem z plných plic na své přátele.
Nikdo se neptal, odkud jsem si tak jistý. Mýtos vykřikl povely a všichni tryskem uháněli k vesnici. Barbar nezrychlil, počkal, až ho jeho druhové minuli a vydal se jako poslední. Silhy si z ramene elegantně sňal luk, připraven posílat smrtelné střely.
Vlci už vyli docela blízko, a když jsem se otočil, spatřil jsem z šera za námi vynořit se první siluetu. Silhy ještě chvíli mířil, pak hvízdl šíp. Zabodl se vlkovi do těla, vlk zpomalil, ale pronásledovat nás nepřestal.
Pomalu padala tma. Co chvíli jsem se ohlížel, jestli je náš vůdce v pořádku, když v tom jsem znovu uviděl temné obrysy. Vlci nás doháněli a vesnice byla ještě příliš daleko. Ti nejbližší k Mýtosovi se přibližovali nesmírnou rychlostí a oči jim ve tmě svítily. Další z Silhyho šípů zanechal neškodnou rýhu ve vlkově srsti. Cid na své mule začal zaostávat v rychlosti. Začal jsem propočítávat vzdálenost, která mě dělila od zvířat a kolik tvorů za námi běží, abych vybral vhodné blesky. Kouzlení za jízdy není nic jednoduchého, počítal jsem také, jaké mám šance a možnosti. Tiše jsem klel.
Mýtos zhodnotil pohledem situaci, zjistil, že si něco tiše mumlám a asi si domyslel, že čaruji. Pochvalně na mne kývl, v očích odhodlání přiložit také ruku k dílu, seskočit z koně a bránit nás do posledního dechu. Vlci už skákali po Mýtosově koni, ostré tesáky se leskly nocí. Ve chvíli, kdy si Mýtos uvolnil pravou nohu ve třmeni, aby se mohl přehoupnout přes koně, snesl se déšť.
Déšť šípů z lesa. Nevěděl jsem, kde vesničané sehnali najednou tolik luků připravených k boji, ale byl jsem jim za to nesmírně vděčný. Podle počtu šípů jsem střelce odhadl na docela slušnou kumpanii. Minimálně půl tuctu, spíš k deseti. Pod ochranou smrtonosného mračna jsme dorazili do vesnice bez úhony. Musel jsem se podivit, že k nám bohové byli tak milostiví po tom, co jsem jim, jejich dětem a dětem jejich dětí za posledních pár dní nasliboval.
„Díky bohům!“ nezůstal jsem jim nic dlužný a hned po sesednutí z koně jsem zamířil také k vůdci hraničářů, Loreenovi. „Děkujeme tobě, tvým dvěma hraničářům i všem ostatním, kteří nás tam na cestě zachránili!“
Loreen se jen zasmál. Až později jsme se dozvěděli, že nikdo jiný krom těchto tří tenkrát na vlky nestříleli.
„Varovali jsme vás, že vlci v noci útočí. Jsme rádi, že to pro tentokrát skončilo takhle, ale nebudeme vždycky tam, kde nás budete potřebovat, měli jste štěstí, že jsme se zrovna vraceli z lovu.“
Pozvali jsme je na večeři a oni souhlasili.
den čtvrtý – Drasla
Brzy ráno jsme na doporučení Březomila navštívili kořenářku. Povyprávěla nám víc o záhadném hradě. Prý tam kdysi žil jakýsi tyran, ale co se s ním stalo po smrti nikdo neví, snad kolem hradu strašilo, protože se tam nikdo neodvážil, a tak hrad zchátral, až z něj zbylo jen pár kamenů. Dodnes někteří věří, že to byl prý upír…
Víc jsem slyšet nepotřeboval, najednou do sebe všechno zapadalo. Nevím, jak jsme se dozvěděli, že Magnus se vydal směrem k zřícenině, nebylo to už podstatné, jen to potvrdilo náš úsudek. Teď i výpověď Jekylla nebyla jen vymyšlenou snůškou kvůli nějakému měďáku navíc. Jdeme si ho sice vyslechnout, užitek už z toho nevidím. Na to jsme měli přijít dřív, teď už víme, co potřebujeme.
Opět jsem se zmýlil.
Štamgasta nám řekl svůj příběh, který dosedá do naší teorie jak pověstná zadnice na hrnek. Prý před tím, než všechno začalo, šel do lesa, když narazil na pozůstatky hradu, který nás začínal nesmírně zajímat. V hlavě vyšplouchané alkoholem urodila se vcelku logická idea, že v pozůstatcích hradu, kterého se každý bojí, by mohl najít nějakou tu cetku, za kterou by si koupil o kořalku víc. Vešel tedy do vchodu do podzemí, kde narazil na nějakou krabici, truhlu, či snad rakev, to z vyprávění nevyznělo jasně. Nešťastnou náhodou ji rozbil, otevřel, nebo kdoví co, rozhodně tím prý probudil nějakou zlou sílu. Od té doby prý se vyhrotily problémy s vlky. Podcenění ožralů, píšu si do svého pomyslného zápisníčku. Tuhle chybu nesmíme opakovat.
Takže pravděpodobně upír. Všechno sedí. Jen aby se kapitánovi nic nestalo. Mýtos mě poprosil, ať shrnu, co víme o upírech. Vypověděl jsem všechno, co jsem si pamatoval. Při zmínce o úplňku, že při něm dočerpávají nové síly, po mně Cid střelil otázku:
„Kdy má být úplněk?!“
„Co já vím, nemám tu s sebou kalendář, řekl bych tak…,“ zamyslel jsem se, „… zbývá tak den dva…,“ došel mi význam mých slov, “…možná bych to měl blíže časově specifikovat, abych snížil míru vaší entropie, daty, které by pro vás znamenaly nějaké užitečné a dosud neznámé vědomosti, tedy informacemi…,“ potřeboval jsem získat čas a všechno si promyslet. Jestli je to pravda, bylo by určení fáze měsíce pro naši družinu osudové, a tak zatímco jsem vykládal nesmysly, které mi na magické univerzitě přišly naprosto zbytečné, a které jako jediné jsem tedy znal nazpaměť i o půlnoci, počítal jsem dny, které uplynuly od posledního úplňku.
Bláboly zapůsobily, zatímco jsem žvanil, koukali na mě, jako bych věděl něco víc než oni, takže když jsem dopočítal, ještě jsem mluvil a oni hltali má slova. Jen Cid se na mě usmál vševědoucím úsměvem, který mi připomněl, že on také absolvoval jisté kurzy na magickém oboru. Evidentně ví, co to plácám. Na rozdíl ode mne. V nejlepším přestat.
„…tuhle noc ne, příští by měl být úplněk.“ Chvíle ticha a tato věta stačily, ale já prostě musím vypadat chytře.
„Musíme jednat rychle.“ Mýtos umí být stručný a výstižný.
Načrtli jsme si na stůl mapu. Vesnice, les, Sillwanský hrad, Březomil. Víc toho tady neznáme.
„K hradu můžeme buď přímo, to nás ale čeká dlouhá cesta přes les, nebo uhneme tady z azimutu a stočíme to cestou k Březomilovi,“ navrhl Silhy, který si s druidem rozuměl nejlépe. „U něj bysme mohli počkat do rána, a pak vyrazit. Bude to mnohem bezpečnější.“
To je on, Silhy – geniální stratég. Nebylo o čem diskutovat.
K chatrči uprostřed lesa jsme dorazili ještě před setměním. Když jsme zaklepali na dveře, nikdo neotevřel, a tak jsme se rozhodli ustájit koně do konírny, jež byla kousek od chaloupky. Přivázali jsme koně a hledali místa k vlastnímu odpočinku.
Jakmile ale v lese převládlo šero, začaly se ozývat podivné zvuky. Poté se přidalo vytí vlků. Zprvu jsme mu nevěnovali přílišnou pozornost, ač nás vlci dvakrát málem zabili. Vytí se ale začalo přibližovat a to v nás probudilo obavy. Hned jsme si uvědomili, že to není náhoda. A druid se stále nevracel. Po krátké při, jsme se dohodli zkusit se dostat do chatrče Březomila. Ano, i přesto, že nejsme pozváni.
Rozrazili jsme dveře a zabednili je zevnitř. Ve chvíli, kdy jsme téměř slyšeli vlky škrábat na dřevěné stěny domku, přišel pán hvozdu a rozehnal vlky bez větších obtíží. Pustili jsme ho dovnitř. Když jsem se mu podíval do obličeje, zračil se v něm spíš smutek smíšený se vztekem než vypětí vnitřních sil.
Omluvili jsme se, že jsme k němu vešli i přes jeho nepřítomnost. Mávl nad tím rukou, ale zároveň nám pověděl, že k němu se vlci nikdy neodvážili a v lese je prý znát zlá síla. Určit se mu ji sice nepodařilo přesně, ale je jisté, že o nás ví.
Nechal nás uložit se ke spánku, sám šel ven a podle mumlání a hlasitých zaklínadel, jsme se se Silhym a Cidem shodli na tom, že zabezpečuje chatrč kouzly. Jak zevnitř, tak z venku. Když přišel, odložil svou hůlku do rohu místnosti a se slovy „teď je tu bezpečno, přeji vám dobrou noc,“ si sedl na své křeslo a usnul.
Podívali jsme se na sebe, tiše se poradili a následovali jeho příkladu. Hlídky neměly cenu, když někdo projde ochrannými kouzly Březomila, naše patrola by byla platná – skromně řečeno – málo.
Naše úvahy se potvrdily, hlídat nemělo cenu. Uprostřed noci mě cosi vzbudilo. Byl to spíš pocit, než nějaký slyšitelný zvuk nebo otřes. Podíval jsem se po ostatních, ale buď už byli na nohou, nebo se také už stavěli do ostražitého postoje.
Březomil pomalu otevřel oči. Nedíval se na nás, ale na něco, co jsme my nemohli vidět, něco, co nebylo ani v místnosti. Svraštil čelo a rozevřel ruku. Hůl opřená v rohu místnosti mu sama skočila do ruky. Sevřel ji, až mu klouby zbělely.
„Zůstaňte tady, nikam se neopovažujte jít!“ Skoro na nás štěkl a vyrazil ke dveřím. Než za nimi zmizel, ještě dodal:
„Ať se děje cokoli!“
Mýtos a Silhy se zastavili v půli pohybu. Zpoza dveří se ozval řev. Všichni jsme strnuli. Nikdo nepromluvil. Z venku se k nám okny dostávalo světlo, nepřirozené světlo magie. Ticho v místnosti ostře kontrastovalo s hlasitým zaříkáváním před chalupou a zděšeným řehtáním koní ze stájí. Nevím, jak dlouho trvala celá scéna, ale když to přestalo, rozhostilo se hrobové ticho. Stáli jsme v místnosti, čtyři postavy bez dechu.
Pak se otevřely dveře a v nich druid. Sotva se vlekl, obličej strhaný soustředěním a bojem, který proběhl venku. Popelavou tvář halily nyní zplihlé vlasy.
„Je to pryč…,“ řekl, sesunul se na křeslo a usnul. Hůl mu vypadla z ruky.
Teď už jsme všichni spát nešli. Druidovu hůl jsme postavili do rohu, kam ji odložil ten večer než usnul a všichni krom Mýtose ulehli ke spánku.
den pátý – tajemný Sillwanský hrad
Poslední jsem byl k hlídce vzbuzen já, měl jsem tedy dost času si věci pořádně promyslet. Myšlenka, která by zvrátila průběh našeho pátrání, mě ale nenapadla.
Ráno jsme tedy rozebírali nastalou situaci všichni. Mýtos sice stál za svým, že pokud kpt. Magnus šel k temnému hradu, půjdeme tam také, my ostatní jsme byli více opatrní. Hlavním argumentem vrátit se byl, že když si s tím stvořením nebyl schopný poradit Březomil, co proti němu zmůžeme my.
Jak jsme se zabrali do rozhovoru, začali jsme zvyšovat hlas, což probudilo Březomila. Ten nám upřesnil naše dohady, a sice že v noci se snažil dostat do chatrče upír, a to ne žádné upíří mláďátko.
Po snídani jsme už ale byli rozhodnuti. Když se teď vrátíme, nemuseli jsme sem ani jezdit. A protože tohle dobrodružství stálo jednoho z nás život, nevzdáme to. Zeptali jsme se Březomila na přesný směr a, protože koně se v noci splašili a utekli, připravili se na pochod. Poděkovali jsme druidovi za jeho pomoc a on nám popřál hodně štěstí. Rozloučili jsme se a rychlým pochodem jsme se vydali udaným směrem.
Když jsme dorazili k troskám hradu, na les už padala noc. Byli jsme unaveni celodenním pochodem, ale teprve nyní měla začít ta zajímavá část. Protože jsme se s vlky tuto noc už potkat nechtěli, bez odpočinku jsme začali hledat vchod, který nám popsal Jekyll. Neváhali jsme ani okamžik a vstoupili.
Mýtos vytáhl z batohu pochodeň a zapálil ji. Ohlédl se na nás a jako by říkal: „Nic jiného nám nezbývá,“ začal sestupovat po schodech dolů. V podzemí jsme se dostali do místnosti, kde byl nesnesitelný zápach lidských pozůstatků, kosti byly úplně všude, lidské kosti, nepřirozeně zkroucené, většinou ohlodané od krys, prolezlých červy. Ale nebyly tu jen staré a vysušené pahýly lidských končetin. Těla, která ještě nedávno mohla docela dobře chodit po světě, tady ležela roztrhaná, vnitřnosti lezly z roztrhaných hrudních košů, jednomu tělu chyběla celá dolní polovina a střeva se táhla směrem, kterým bylo tělo přivlečeno.
Možná v kostnici byli i nějací nižší nemrtví, ale do toho boje jsem já nezasáhl, byl jsem rád, když mě odsud kdosi vynesl. Po odložení celodenního jídla jsem opět nabyl ztracené stability. (Nohy mě sice ještě neposlouchaly přesně na slovo, ale udržet na nich už alespoň nebyl takový problém.) Události, které následovaly, mi ale v paměti nezůstávaly, jakoby obranný mechanismus mé paměti se mě snažil ušetřit. Ušetřit před šílenstvím.
Vím, že jsme minuli ještě nějaké místnosti, kde jsme potkali i kostlivce, protože ještě teď mi Ardanwen občas připomene, jak jsem použil kouzlo, jež zraní všechna magická stvoření. Výborné proti nemrtvým. Jenže v mém stavu se není co divit, že jsem zapomněl, že můj okřídlený přítel je kouzelný havran.
Pak jsme se dostali ke dveřím, které byly krásně tepané, s vyobrazením velkého netopýra. Podívali jsme se jeden na druhého, ale nepromluvili ani slovo. Stáli jsme a naslouchali. Až se ticho zdálo být nesnesitelné, vzal Mýtos za kliku. Dveře se otevřely a nám tak poskytly podívanou na prázdnou místnost, kde nebylo nic, jen trůn u protější stěny uprostřed.
Trůní místnost jsme se rozhodli prohledat, byli jsme přesvědčeni, že jestli něco máme najít, pak právě zde. To mě vzpružilo. Mýtos a Silhy zkoumali trůn, zatímco já se Cidem jsme proklepávali a prohmatávali zdi. Po nějaké chvíli Mýtos sykl, přiběhli jsme tedy za ním a on ukázal na opěradlo, které končilo vyřezávanou lebkou. Zespod opěradla ale bylo tlačítko. Zmáčkl ho a v levé stěně se začal potichu ozývat zvuk tření kamene o kámen. Za chvilku se ze zdi odloupl blok, který se otevřel a umožnil nám tak cestu dál, do tajné chodby tajemného pána.
Nebyla to chodba, co otevřelo tlačítko, jak jsme po opatrném nakouknutí zjistili, ale místnost. Místnost, kde nebylo ani památky po pavučinách, prachu, či jiných projevech času. Byla zde knihovna, psací stůl, ale co upoutalo pozornost každého v první moment byla postel. Postel s nebesy, s rudým saténovým přehozem, ve které ležela rakev s napůl odsunutým víkem.
Jakmile jsem uviděl, že rakev není prázdná, trhl jsem s sebou a zakopl o práh. Rovnováhu jsem sice udržel, ale z torny mi vypadl flakónek a cinkal po schůdcích, až se roztříštil o podlahu, kousek od stolu.
Muž v rakvi otevřel oči. Podíval se na nás a začal se zvedat, jakoby si ani neuvědomoval, že z rakve se nevstává. Chvíli jsme jen stáli a nehýbali se, sotva jsme dýchali. Pak jsme se vzpamatovali – Silhy vystřelil z luku, Cid nezůstal pozadu a tětiva kuše zadrnčela také. Nepřemýšlel jsem dlouho a z mých prstů vyšlehly blesky. Mýtos se postavil do střehu.
Šípy snad proletěly, blesky jakoby byly jen proudy světla. Pohled bledého obličeje, lemovaný límcem dlouhého temného černého pláště, se na nás zkoumavě, snad posměšně upřel.
„Co tady chcete?“
Upír se postavil, chvíli nás pozoroval, hodnotil šance. Naše, jeho. Usmál se. Bastard.
Odpovídat smysl nemělo. Utíkat mělo. Otočil jsem se zkontrolovat, že ostatní mají stejně zaječí úmysly. Neměli. Proklel jsem všechny bohy, na které jsem si vzpomněl. Jestli nám chtěli někdy pomoct, teď si to rozmysleli.
Svoji zběsilou otočku zpět jsem zahrál do ladné piruety, což díky mému plášti muselo vypadat působivě, a vyslal další salvu surové energie. Cid nezůstal pozadu a druhá šipka vyletěla z kuše. Silhy se postavil vedle Mýtose, uvědomiv si, že šípy jsou na tu obludu platné asi jako mast na dřevěnou nohu. Z pochvy tasil sáh a půl poctivého železa a zamumlal pár slov. Hrot čepele se rozzářil, jako by se na něj snesla hvězda. Stříbřité světlo se rozlilo po oceli od hrotu až po záštitu. Meč se v mžiku bíle, chladně leskl. Ta proměna mě uchvátila.
Ne že by bestie čekala na naše přípravy nebo se kochala fascinujícím pohledem na Silhyho čáry, ta už rozsévala smrtící rány kolem barbara. Mýtos krvácel z ran na levé paži a z boku, ale nezapřel kumšt turnajového finalisty, upír byl zasažen nejméně na půltuctu místech. K Mýtosovi se do boje přidal Silhy, meč dokonale odrážeje světlo pochodně.
Dal jsem pokyn Ardanwenovi a spolu zaútočili. Magicky. Naposled. Jsem sice čaroděj, ale nevyčerpatelné zdroje taky nemám. Cidova kuše už ale nevystřelila. Jemu by arzenál tak brzo docházet neměl. Na úvahy nebyl čas.
„Barak cahof,“ zvolal jsem a z očí mých i Ardanwenových vyšlehly blesky v barvě roztaveného kovu.
Zatímco Mýtos a Silhy sekali do upíra a on nejevil známky bolesti, každý sebemenší zásah toho pancharta do našich ranil nejen na těle. Říká se, že strach seká hlouběji než meče. Pak musím toto rčení doplnit. Upír raní hlouběji než strach. Mýtos neměl víc než ony dva zásahy, v postoji však odrážel bolest, která byla s nimi v nepoměru.
Okovanou hůl jsem chytil oběma rukama, chystaje se vrhnout pomoci v boji tváří v tvář, v očích šílenství. Najednou se kolem nás zdvihla vlna energie. Ohlédl jsem se, a když jsem uviděl šibalství v Cidových očích a svitek v jeho prstech, uhodl jsem, co se stalo. Magická ochrana proti nemrtvým, tak tohle by mě nenapadlo. Inu, na krizové myšlení jsem mistr. Zahanbeně jsem pohlédl na hůl ve svých rukou.
V okamžení nás obklopila magická koule. Upírovy výpady se zastavily právě na ní. Když i Mýtosovi, který bojoval a tudíž nemohl vědět, že ochranná bariéra je práce našeho theurga, docvaklo, že uvnitř jsme v bezpečí, zahájil svou smrtonosnou sérii útoků. Vlad z rodu D’ragulů, jak jsme se později dozvěděli jméno upíra z listů v knihovnách, konečně začal projevovat známky emocí. Nikdy jsem nebyl sadista, ale musím se přiznat, že jsem nečekal, že by se mi mohly někdy takové emoce až tak zvráceně líbit.
Vlad se svíjel. Ulevilo se mi, ale jen na chvilku. Nesvíjel se totiž ve smrtelné agónii, jak jsem si zprvu myslel, ale začal se měnit. Kůže na obličeji a na odhalených rukou zešedivěla. Prsty se protahovaly do drápů a plášť se začal měnit v blány křídel.
Zařval.
Všichni jsme strnuli. Útoky polevily. Pak se Mýtos opět vzpamatoval, opět jako první – je vidět, že orientace v boji je Mýtosovým druhým já. Náš útok začal nanovo. Došlo nám, že tu chvilku, co se mění v obřího netopýra, nám nebude údery oplácet. Všichni jsme tedy vyrazili do boje. Takže se hůl nakonec bude hodit.
Hrabě D’ragula se přestal svíjet. Padl k zemi. Ještě chvíli nás obklopovala slabá poblikávající záře Cidova svitku, nikdo z nás se neodvážil opustit její záštitu. Pak se rozplynula a my si z hluboka vydechli. Nebyla to past. Byl mrtev. Ihned jsme vytáhli osikový kolík a zabodli mu jej do míst, kde jsme tušili srdce. Tělo upíra okamžitě seschlo, scvrklo se, rozpadlo se na prach. Než stačil kdokoli cokoli udělat, zbyla po toliko obávané zrůdě hromádka popela a osikový kolík. Bylo ticho.
Začali jsme prohledávat Vladovu komnatu. Našel jsem spoustu knih o černé magii. Raději se do nich ani nedívám a oznamuji, že s tímhle místem se musí něco udělat dřív, než se sem začnou vydávat hledači pokladů – vykradači hrobů. Mýtos mě ujišťuje, že když dáme vědět Suphotamu, oni se o to postarají. Ostatní nachází různé cennosti. Schováváme je.
Je čas jít spát, ale ven se nám nikomu nechce. Ne teď po tak vysilujícím boji. Připadali jsme si zranitelní. Máme v paměti moc dobře, co nám zachránilo život. Magický svitek, který bych, kdybych neviděl, co dnes udělal, zařadil do kategorie – pouťové atrakce. Všichni moc dobře víme, jak blízko jsme byli smrti.
Tajná komnata nám ale připadá jako bezpečné místo k přenocování. Stavíme hlídky a chystáme se spát. Náhle uslyšíme křik. Copak to nikdy neskončí?
Neváháme ani chvilku a po krátké domluvě odkud zvuk asi přišel se vydáváme domluveným směrem. Křik se ozývá ještě několikrát, takže dorážíme na místo bez bloudění. Procházíme kobkami. Místnůstky s mřížemi. A v jedné z nich je řetězy za ruce a za nohy ke skále přikovaný člověk.
Pozdraví se s Mýtosem. Mýtos odpoví a mně dochází, kdo je onen muž. Kapitán Magnus si s naším válečníkem mají co říct. Mýtos se omlouvá, Magnus odpouští, ale žádá nás, abychom mu pomohli: „Ještě není pozdě!“
Rozhovor pokračuje. Otáčím se na ostatní členy družiny, šťasten, že jsme to přece jenom zvládli. V Silhyho tváři se zračí stejná spokojenost, Cid se však neusmívá. Kyne mi rukou, ať popojdu stranou a druhou rukou šátrá v brašně, vytahuje zrcátko. Cidovy nevěřícnosti už mám tak akorát. Stojí mě veliké úsilí, abych na něj nezačal řvát. Možná alchymisté neumějí číst myšlenky, ale přečíst výraz mé tváře asi není kdovíjakým uměním. Cid opatrně ustupuje, opatrně kouká do zrcátka, posunky mi naznačuje, ať se taky podívám. Cloumá mnou vztek, ale když vidím, že mi ukazuje i Silhy, který se přestal usmívat, pohlédnu do vyleštěného kovu také.
Nevím, proč právě upíři, nevím ani, jestli jen upíři, nebo všichni lykantropové nevrhají odraz v zrcadle. Nevím, proč právě Cid, nevím ani, jestli jen Cid, nebo všichni alchymisté nevrhají přívětivější tváře na svět kolem sebe. Každopádně Cid, jeho nedůvěřivost a jeho zrcátko nám tu noc ušetřili hodně komplikací. A snad víc nepříjemností zasela do našich – a nejvíce do Mýtosova – srdcí.
Jsou chvíle, kdy nedokážu pochopit ty lidi, elfy, hobity, trpaslíky, krolly, kteří dokáží jen tak žít a věnovat se každodenním životním starostem. Dobrodružství je můj život, moje vášeň. Po vyřešení případu to není odměna, která mě drží u toho, co dělám. Je to ona euforie, že jsem to dokázal – my dokázali.
Jsou chvíle, kdy si přeji být tím člověkem, elfem, hobitem, trpaslíkem nebo krollem. Ty chvíle nejsou časté, jinak bych se jím stal, ale jsou o to intenzivnější. Nejsou časté, bohužel jsou ale častější, než bych unesl. A tohle byla jedna z nich.
Kapitána Magnuse jsem neznal před tímto dobrodružstvím, neznám ho teď, a už vůbec ho nepoznám později. Jak by se řeklo u nás v Městci, leda za Řekou. Ale stačil mi jediný pohled do Mýtosovy tváře po tom, co jsme mu řekli a ukázali, co jsme neviděli v zrcadle.
Napadá mě otázka, jestli není Mýtos prokletý. Mýtosův dědeček byl vrah, otce hledá, přítel Frodo, který zachránil Mýtose, Silhyho a Silka, je mrtev, stejně tak i Silk. Silhy nás nedlouho po Sillwanu opustil... A teď kapitán Magnus.
Viděl jsem díky svému povolání a díky svým přátelům spoustu z divů světa, přírody. Překonali jsme překážky, které nezvládli mnozí před námi. Jsou ale obrazy – Mýtosův obličej v tu chvíli je jeden z nich – které mě straší v nočních můrách a které mně nutí uvažovat, jestli to za to stojí. O kolik blízkých ještě přijdeme?
„Ještě není pozdě!“ křičí kpt. Magnus.
Všichni z nás ale ví, že to není pravda.
Mýtos snímá z ramene luk. Oči se mu lesknou v odrazech pochodně, kterou předává Silhymu. Z toulce vytahuje pomalu šíp, zakládá do tětivy.
„Odpusť.“
Svist šípu.
den šestý – návrat
Do vesnice jsme se dostali ráno. Došli jsme v tichu, nic zvláštního se cestou nestalo. Každý měl dost látky na své vlastní úvahy.
Dostali jsme odměnu a s tím pokladem, který jsme si „vyzvedli“ u Vlaďouše jsme si nemohli stěžovat. Mýtos moudře rozhodl nechat podíl Loreenovi a jeho hraničářům. Vesnice nám taky za nějakou tu truhličku měďáků vděčí. Už tu nemáme co na práci.
Vracíme se do kláštera.
Tak skončil Vlad, hrabě z rodu D’ragula. Rukama Ochránců Světla ve své vlastní komnatě. Tam dole, v temném hradu v Sillwanských vrších to byl krátký boj. Ochránci Světla bojovali mnohé jiné boje, delší i kratší, boje, které je přiblížili k smrti blíž. A mnohé takové ještě bojovat budou. Ale změnil je všechny. A mnohému je naučil.
Tak skončil Magnus, Calnorský kapitán. Rukama Ochránců Světla – v cele, přikovaný ke skále. Beze zbraně, prosící o milost. Byla to rychlá smrt. Smrt, z rukou přítele.
Ochránci Světla vyčistili svět od zrůd, od zla. Nikdo z Ochránců Světla nepřišel o život. Dostali velkorysou odměnu. Všichni z okolí Sillwanu si je budou ještě dlouho pamatovat jako hrdiny. Získali nové přátele, nové cenné spojence v boji proti Temnotě.
Zabili jsme bezbranného člověka, který nás žádal o pomoc…
Zklamali jsme přítele…
Doufám, že už nás nic takového nepotká…
|
|
