„Jsou věci, které jsou první, neopakovatelné…“
Tohoto hesla jsem se držel i při úvodu do nového světa a nových dobrodružství zbrusu nových postav. Nějaké menší zkušenosti s PJováním jsem už měl, ale jedna věc je vládnout družině výrazně mladší a k tomu nezkušené a úplně jiná vést družinu ostřílených hráčů-veteránů, navíc s vlastními, neozkoušenými pravidly. I proto jsem příběh zahájil jaksi „komorně“: Ve vesnické krčmě se v jednom zimním večeru opět sešli vesničané k poslouchání posledních drbů Černého Proudu. Když mladší děti šly spát, přišel čas vysloužilého drába a jeho příběhů dávno minulých, o zlotřilých skřetech a krvavém přepadení nevinného kupčíka.
Hráči mi to neulehčili a rozhodli se, že jejich postavy nejsou žádní věrní přátelé, ačkoli velikost vesnice (nebo spíš její maličkatost) mi dávala jisté možnosti. Navíc Jonáš se rozhodl hrát přistěhovaleckého trpaslíka, slabého, trošku neohrabaného a málo odolného – zato však všímavého a bez velké lásky k rodině – v přímém rozporu s „tradičním“ lovcem (bez zjevných slabin či silných stránek) v podání Pepy. Marek si zvolil silného, ač trošku prostšího a méně vnímavého syna hostinského.
Možná i proto, že jsem byl poněkud nervózní z toho všeho a navíc jsem ve shonu a stresu z práce nestihl úvodní příběh dokončit a improvizace se mi moc nepovedla, rozhodli se mi hráči pomoci tím, že se začali vyptávat drába na další podrobnosti oné strašlivé, leč dávno minulé historie. K jejich smůle jsem stihl nabrat ztracenou rovnováhu a jejich pozdější poznámky o vytrvalosti a moudrosti vesničanů jim vrátil pomocí NPC zpět. Naprosto v rozporu s mými domněnkami jsem si tak vybral (dle mého) nejslabší chvilku celého dne hnedle na začátku…
Pár minut jsem hráče nechal, aby se jejich postavy zkusily seznámit sami (za což bych je kvitoval zkušenostmi), ovšem v tomto ohledu se splnila moje očekávání a hráči vyčkali, s čím přijdu. Přistoupil jsem tedy k akci a lovce Firuna jsem s otcem nechal, v rámci jeho „rutiny“, jít na lov. Tady po krátkém vyprávění přišlo na řadu první otestování pravidel ve formě zkoušky na nalezení stop vysoké zvěře (obtížnost podprůměrná = 2), ve které lovec nezaváhal. Jeho otec mu ale při stopování už nestačil a tak se Firun vypravil napřed. Zkouška to byla trošku zbytečná a mohla se provést pro celý lov – ale takhle jsme měli možnost provést hned druhou, při které se vzal v potaz už i čas. To když lovec dostihl sám zvěřinu a pokusil se ji střelit (obtížnost průměrná = 3). Tady ale už kostky byly proti úspěchu, a tak se otec se synem vraceli s prázdnou. Motiv lovu sloužil především pro zažití pravidel a pro hru neměl dalších následků…
Důležitá událost přišla, když Firun spatřil nad vrcholky stromů v dáli proužek kouře tam, kde mohla být bájemi opředená zřícenina hradu Gastburg. Tehdy se otec se synem vrátili domů a navečer se o zprávy podělili s ostatními.
Sezení v krčmě bylo veliké a účastnili se ho všichni muži a i některé ženy a starší z vesnické omladiny (správně, včetně našich budoucích hrdinů, přežijí-li). Po krátké diskuzi se Sarevok jal nevybíravým způsobem (věrný své tradiční postavě :)) užívat informací od starého drába a jeho včerejší příhody, za což byl kvitován nevraživostí rychtáře a pohlavkem svého otce (který mu neváhal přidělit další práce). Horlivost budoucích druhů však byla velmi vítaná z mojí strany, starší měli dobrý důvod „dát jim jejich kritiku sežrat“ a přizvali je na průzkumnou výpravu na Gastburg také.
Na druhý den, odpočati (krom Sarevoka, který ráno ještě musel naštípat dříví pro otce) a částečně připraveni vyrazili muži a naši „hrdinové“ vstříc zřícenině. Cestovali rozvážně a beze spěchu, takže na dohled Gastburgu došli svěží a odpočatí. K překvapení našich družiníků byli vybráni (opět díky jejich snaze věci organizovat - díky kluci za dobré hraní :D) právě oni pro předsunutý průzkum. Jejich originální plán přiblížení „potajmu zřícenou hlavní branou“ po mírných komplikacích v podstatě vyšel. Zajímavější bylo, když se trpaslík jal prozkoumávat obvod pevnůstky a zbylí junáci vnitřek, protože se (i díky mému drobnému přičinění a jejich dobrému hraní) navzájem přepadli a bůhví jak by celá situace dopadla (lovec měl na mušce keř, za kterým se ukryl trpaslík a sveřepě mlčel), kdyby nedorazila hlavní síla vesničanů a za vydatného smíchu mladíky nepoplácali po ramenech.
Něco dalšího však výprava také přinesla – vesničané zjistili, že kouř stoupá ze vzdálenějších vršků a rozhodli se tedy prozatím vrátit do vsi a tam probrat i s ostatními co dále.
K jejich překvapení však ve vsi panoval zmatek: Ztratila se rychtářova žena a hostinský, otec Sarevoka. Protože výprava se vrátila navečer, tma zhatila pokusy o odhalení zmatených stop a ani mladý lovec nebyl úspěšný. Večer se po mnoha výpovědích vesničanů, kteří nebyli na výpravě na Gastburg málem provedlo lynčování trpasličí rodiny našeho dobrodruha, než zakročila Jedubába (místní léčitelka a uznávaná osoba), která drobné postavy spatřené v okolí vsi identifikovala jako skřety. Hnedle se několika lidem (hlavně našim dobrodruhům) vybavila příhoda zabitého kupce a Jedubába to kvitovala s tím, že skřeti zůstávají škodit v oblasti po generace, dokud je někdo nevyhubí. Lynčování se tedy odložilo s tím, že ráno moudřejší večera a navíc ve vsi zůstala jen trpasličí matka, načež se vesničané v tomto směru poněkud uklidnili.
Mladý trpaslík měl dobrý nápad, že vstane před svítáním, narazil ale na to, že ho neměl kdo vzbudit. (V mém světě není něco takového jako budík a čas se měří od svítání po soumrak, podle slunce, hvězd…) Tak svůj plán prohledat na vlastní pěst rychtu (rychtář ho večer vyhnal) provedl ráno. Zatímco ostatní hledali stopy kolem vesnice, trpaslík Vilda (z města poučený, že špatnost a hřích kvetou v každém prostředí) se zamyslel a trklo ho, že důvod zmizení hostinského může být spojený s pěknou (nejen) sukní rychtářovy ženy. Tak zkusil kůlnu a tam našel rozházené seno, uraženou petličku a stopy po zápase. A spojil si jedna a jedna…
No a bohužel v tu chvíli se ke stodole dostali i stopaři, kteří šli po stopách domnělých zlosynů. Když nebohého Vildu ve stodole našli, celkem logicky se dožadovali vysvětlení. No a milý trpaslík, namísto moudré neutrální odpovědi, zvolil mírně zaobalenou pravdu a požádal rychtáře o rozhovor mezi čtyřma očima…
…kde mu chtěl taktně naznačit, co odhalil, ovšem nepovedlo se mu to a milý rychtář se utvrdil ve svém názoru, že trpaslíci jsou podvratná síla, se kterou se musí zatočit. Vilda pak raději o svých domněnkách dál mlčel.
Krátce nato se vypravili muži z vesnice na další výpravu, tentokrát však důkladněji vyzbrojení zásobami a dekami, spolu se zbraněmi. Vedl je elfí stopař a lovec, který již pamatoval nejednu zimu a neměl problém sledovat ve sněhu početné otisky. Podle odhadu jich bylo skoro dvacet. Po namáhavém pochodu, delším než půl dne, se dostali poblíž stoupajícího dýmu a tak se stopař vydal vpřed na průzkum, zatímco ostatní vyčkali, aby nabrali dech.
Po nějaké chvíli se však stopař klidným krokem vrátil a nesl s sebou dopis. První si ho přečetl rychtář, který při tom vystřídal různé barvy a nakonec papír vzteky zmačkal, zahodil a bez dalších řečí se otočil a vyrazil zpět k vesnici. Jeho přítel dopis zvedl a nahlas přečetl:
„Máme vašeho rychtáře a rychtářku, jestli je chcete vidět živé, za dva týdny na slunovrat doneste za každého sto zlatých do zřícené věže Gastburgu. Nepokoušejte se nás hledat, jinak je už nenajdete.
Bratrstvo černého spáru“
Někdo to přebral, jakože rychtář má o ženu strach a hloupí skřeti si mysleli, že hospodský je rychtář, jiní se ztotožnili s verzí mladého trpaslíka o nevěře a naznali, že rychtář už tak moc ženu zachránit nechce. Tak jak tak, výprava se jala následovat rychtáře zpět do vesnice.
Družina se ale rozhodla dál jednat na vlastní pěst, a protože nikdo nic nenamítal, vyrazili po stopě k ohništi, ze kterého stále stoupal dým. Tam mladý lovec provedl průzkum a zjistil, že tu přebývali minimálně dva ničemové, kteří záměrně topili část mokrých větví, aby na tábor upozornili vesničany a okolí pozorovali z nedalekých stromů. Díky tomu možná také odešli dřív, než vesničané dorazili. Vzhledem k tomu, že se už stmívalo, rozhodli se mladíci, že zde přenocují. Trpaslík se rychle uvelebil pod převisem, a protože se další pohodlné místo už nenašlo a v dálce se ozvalo večerní vytí vlků, ohlíželi se zbylí mladíci po bezpečném nocovišti. Lovcův syn si vzpomněl na radu otce, a ačkoli si byl jist, že vlci nezaútočí, dokud bude hořet oheň, rozhodl se vylézt na nedalekou sosnu, jejíž větve vypadaly, že po spojení provazem poskytnou pohodlné lůžko. Sarevok měl ale stejný nápad, a tak se rozhodli pro soutěž: kdo první na strom vyleze, ten tam bude spát. Potom co Firun přehodil přes větev lano, začali oba mladíci naráz šplhat vzhůru. Lano se nakonec ukázalo výhodnější a syn hostinského tak zůstal u ohně.
V noci (po trošce napínavého naslouchání a pozorování) přišel k ohni i elfí stopař, který Sarevokovi osvětlil pár podrobností a přesvědčil se, že mladí jsou v pořádku. Ráno se pak vydal zpět do vesnice. Mladíci se rozhodli, že i když nemohou nikoho stopovat, vydají se na Gastburg, aby se pokusili něco zjistit tam. Po cestě Firun skolil srnce a tak jim nějakou dobu zabralo porcování a ke zřícenině dorazili až večer.
Tam se dohodli se, že Sarevok půjde na výzvědy, nepozorovaně se proplíží nahoru a zjistí, jestli se tam něco děje. Bohužel se jeho plán zhatil a prozradil se neznámému střelci, který nahoře hlídkoval. Ve své smůle měl mladý hospodský štěstí – stoupl na větev, která se pod ním prolomila, upadl a místem, kde ještě před chvílí stál, proletěl šíp. Sarevok se z dohledu zříceniny odplazil tak rychle a tiše, jak jen to šlo, a po nějaké době nalezl i své dva kamarády. Dohodli se, že Firun se pokusí po tmě proplížit nahoru a zjistit situaci. Po napínavém plížení vzhůru a následném prohledávání však zjistil, že tam nikdo není, a tak se vrátil pro kamarády a v rozpadlé věži obnovili oheň po uprchlém předchozím obyvateli.
Ráno ještě prohlédli zříceninu důkladněji, avšak nic nenašli. Protože nechumelilo a vypadalo to, že ani nebude, stopování uprchlého nebylo příliš náročné a družinka postupovala utěšeně dál, směrem ke kupecké stezce. Kousek před ní však narazili na vesničany, pět kamarádů hostinského, kteří se šli podívat na Gastburg. Po krátkém rozhovoru mladíci zjistili, že rychtář se vzdal další aktivity, zůstává na rychtě a ostatní se rozhodli řídit se jeho příkladem. Vzhledem k tomu, že další stopa se na stezce ztratila, rozhodli se mladíci vrátit zpět do vsi, odpočinout si a vymyslet něco dalšího na druhý den. Po cestě se ještě Sarevokovi podařilo přesvědčit kamarády svého otce, že se pokusí prohledat hospodu kvůli skrýši peněz sám, a že jejich nabídka pomoci je sice milá, ale nepotřebná.
Ve vesnici se Firun vydal k rychtářovu domu, kde se setkal s jeho dcerou Fialkou, která ho velmi ráda viděla, avšak sama nevěděla, že její matka byla rychtáři s hospodským nevěrná. Mladík to tak raději nechal a šel domů, za svými rodiči. Vilda se Sarevokem se jali hledat v hospodě tajnou skrýš, ale neuspěli. Tak došli k závěru, že pár stříbrných v otcově váčku jsou všechny peníze, které měl.
Tím skončila první polovina našeho úvodního dobrodružství, mnoho zůstalo skryto a hodně otázek je nezodpovězeno. Byla rychtářova žena skutečně nevěrná? Kdo stál za jejím únosem a za únosem hospodského? Dá se najít místo, kde jsou unesení drženi? Jak? Je ve vesnici informátor únosců? Stojí za únosem skřeti? Na odpovědi pro tyto otázky si musí naši dobrodruhové počkat do dalšího setkání… Nadcházející noc však přinese nové skutečnosti, na základě kterých dostanou věci poněkud rychlejší spád.
GK
Na závěr doplním pár skvělých hlášek, které toto dobrodružství přineslo.
„Jako já nechcu, aby mě odrodila nějaká bába, která měla předtím ruce v nějaký krávě…“ (Sarevok o svém narození)
„No já nevím, jestli se jí dá ještě v padesáti letech říkat děvečka…“ (Firun o Vildově mámě)
Trpaslík Vilda: „Pěkně si to pod převisem vyčistím, natáhnu kožešiny, najdu suché listí, kterým se pak shora zakryju…“
Sarevok s Firunem se chystají na souboj ve šplhu a myslí si: „Jako nevím, o co se snaží, když prohranej z tohohle zápasu ho z pod toho převisu stejně vyhodí…“
PJ
|
|
