Milá maminko,
svět je ohromně zajímavé místo, víš? To jsem ani netušil, kolik legrace si užiji… Zpočátku jsem měl trošku obavy, že to bude nebezpečné, držel jsem se proto velkých cest a hostinců. Umím se o sebe postarat, to víš stejně dobře jako já (víš to, že ano?), ale nechtěl jsem zbytečně riskovat. A z toho důvodu, když nadešel čas odpojit se od hlavní cesty, říkal jsem si, že v hostinci bude někdo, kdo půjde mým směrem, a já se k němu přidám.
A opravdu, hned jak jsem se ubytoval, po pěti dnech čekání se jako na zavolanou přihnali pohraničníci, kteří měli namířeno stejným směrem.
Cesta s nimi byla moooc zajímavá, vykládali mi spoustu zajímavých historek a učili mě důležité věci. Poprvé v životě jsem spal pod otevřeným nebem jinde než u nás ve vesnici (tam u chlíva, tam bývá teploučko). Vedou život plný tolika dobrodružství! Taky bych chtěl být hraničář!
Ve vesnici bylo rušno, to poznala i přijíždějící hlídka sestávající ze čtyř mužů, dvou elfů a jednoho mladého hocha, který ke družině jistě nepatřil. Družinu to ale nezajímalo, těšila se, až s plnými žaludky a noci strávené v teplých pokojích vyrazí dále. Malí lidé z malých vesnic s jejich malými starostmi kapitána Krchta vůbec nezajímali. A navíc, jejich otravný ocásek v podobě kluka jménem Brys, který jim zaplatil, když ho dovedou k cestě k městu, je už nebude dál zdržovat. Což o to, pokud člověk pěkně poprosil, neměla hlídka problém doprovodit kohokoliv, když ale kapitánovi nabídl 6 měďáků (prý pro každého jeden), kapitán peníze vzal. Tihle vesničani.
Trpaslík Vilda si vybral kluka, který přijel s hlídkou, a zatímco ostatní zpovídali hraničáře, snažil se zjistit informace od něj. Když zjistil, že kluk – Brys – k družině nepatří a že se ve vesnici od hlídky dělí, napadá ho plán…
„Víš, máme tady ve vesnici takovou záhadu. Úplný horor. V jednu noc zmizeli dva lidé, a protože nám na nich moc záleží, snažíme se je vypátrat. Prohledali jsme snad už každý kout, nevíme ale, kde mohli zmizet… Prohledal jsem místo činu,“ Brys se tváří, jako by snědl něco nepěkného, a tak Vilda hned dodává, „to je místo, odkud zmizeli, víš? Tak jsem to místo prohledal a zjistil, že je unesli, rozumíš? Určitě rozumíš, je vidět, že jsi bystrý kluk.“
Brys horlivě přikyvuje a Vilda začíná mít pocit, že nebyl zas tak dobrý nápad, mluvit s ním.
„My chytří,“ pokračuje, „musíme držet po hromadě, to je jasné, ne?“
Opět horlivé přikývnutí.
„A proto mě zajímá, víš, jestli jste neviděli něco zvláštního, jak jste sem jeli.“
„Jééé, my viděli zajímavých věcí! To bys koukal! Jeli jsme ve sněhu a museli si prohrabávat cestu, protože někde byl sníh tááák vysoký, že se koně brodili až po břicha! Nebo jsme viděli kopec, který byl celý holý, jen na vršku rostl velikánský strom! Jeden hraničář říkal, že se tomu celému kopci říká podle toho stromu a funguje jako orientační bod! A nebo…“
„Aha, to je hodně zajímavé,“ zastavuje ho hned Vilda. „Já ale spíš myslel, jestli jste neviděli cestou sem nějaké lidi nebo kohokoliv, nebo i skřety. Víš, jedubába říká, že je odnesli skřeti!“
„Tak to ne, já jedu s družinou jen jeden den, víš? Bylo by moc nebezpečné, kdybych šel sám, to je jasné, tak jsem čekal na někoho, kdo se mnou půjde…“
„Rozumím,“ snaží se zastavit příval slov Vilda. „Tak kdyby ses zeptal hraničářů, jestli si něčeho nevšimli, nebo kdyby nám mohli pomoct v hledání, byl bys moc hodný.“
Krátce před polednem je ve vesnici další pozdvižení. Vilda před celou vesnicí vysvětluje, že jeho rodiče nejsou doma, že mají i sbalené věci, ale nenechali po sobě nic, co by vysvětlovalo, proč odešli nebo kam.
„Je to jejich chyba,“ zvučným hlasem hřmí rychtář, „copak jsem vám všem neříkal, abyste zůstali doma a neodcházeli? Dveře vypáčené nejsou, takže odešli sami,“ uzavírá.
Brys jde za Vildou a vysvětluje mu, že hlídka se nemůže zdržovat, pokud ale chce někoho chytrého k sobě, že by on, za nějaké jídlo a pití, rád pomohl.
„Bude to určitě velké dobrodružství!“ a hned dodává, „Z rodičů si nic nedělej. Já mám tátu ve městě, vlastně jdu pro něj, víš? A maminku mám doma. Takže jsem teď vlastně taky bez nich. A zvládám to dobře, vidíš? Ale nemysli si, taky mi první týden bylo smutno a ještě teď někdy než usnu, mi je smutno…“
Vilda tedy vysvětluje Brysovi plán jít prozkoumat další část okolí. Seznamuje ho s Firunem, a ten navrhuje jít na severozápad. Vilda pokyvuje hlavou, ale navrhuje jiný směr.
„Na severozápad je zajímavý nápad, ale říkal jsem si, podívat se ještě spíš k hradu Gastburg.“
„Ne,“ na to Firun, „půjdeme na severozápad.“
„Víš, my jsme to s Vildou dobře promýšleli, a taky si myslím, že je chytré se podívat ještě jednou k hradu, kde jste vlastně narazili na nepřítele.“ Nedá se odbýt Brys.
„Půjdeme na severozápad,“ na to Firun.
„Je pravda, že na severozápadě jsme nebyli, ale nikdo taky netvrdí, že tam byli oni,“ oponuje Vilda.
„Půjdeme na severozápad,“ nedá se Firun.
„A proč pořád chceš jít na severozápad, Firune?“
„Mluvil jsem s drábem, viděl tam tábořiště, dva dny od vesnice.“ Tím se vše vyjasňuje, ale pak ještě dodává. „A taky jsme slíbili Sarevokovi, že za ním nepůjdeme, když šel ráno s výkupným.“
Domlouvají se tedy, že se sbalí a po obědě vyrazí.
Potkal jsem nové kamarády. Potřebují mě, abych jim pomohl vyřešit tuze záhadné zmizení lidí z jejich vesnice. Vypadá to tak zajímavě! Hned jsem jim slíbil pomoc, nenechám přece nikoho v nouzi, když jsem široko daleko jediný, kdo je může zachránit. Už se tak těším, až vyrazíme!
Firun jde za Fialkou, dcerou rychtáře a unesené rychtářky, aby se rozloučil.
„Ty jdeš zachránit maminku?“ ptá se s nadějí v hlase Fialka.
„No, snažíme se najít nějaké stopy…“
„Kdybyste potřebovali peníze na výkupné, Firune, počkej, donesu ti, co jsem našetřila,“ odbíhá z místnosti a vrací se s pěti zlatými, které tiskne Firunovi do ruky.
„To já bych je spíš po cestě mohl ztratit,“ namítá věcně Firun, ale Fialka mu zavírá ruku a tiskne ji. Po rozloučení to ale Firunovi vrtá v hlavě, protože je nebezpečné mít u sebe tolik peněz, vrací se k domu, bere lopatu, stále se ohlíží, jestli ho někdo nesleduje a vydává se za vesnici.
Vilda už je sbalený, doma ho nic nečeká, a tak jde Firunovi naproti. Když ale přichází k jeho domu, vidí, jak Firun bere lopatu, nervózně se dívá kolem sebe a plíží se pryč. Vilda se vydává za ním, Firun se za vesnicí zastaví, začne kopat, zase se rozhlíží, Vilda se nestihne schovat a když si ho Firun všimne, rychle utíká, jako kdyby mu za patami hořelo. To Vildovi přijde divné, a tak křičí.
„Firuuuuune! Haló, lidi, Firun se zbláznil. Firuuuuuneeee!“
„Co se děje?“
„Šel jsem za Firunem,“ vykládá Vilda lidem, „když jsem uviděl, jak něco za vesnicí kope. Pozoroval jsem ho, ale když mě uviděl, začal pelášit, jako kdyby ho hnali všichni čerti!“
„Co ty máš co se plížit za lidma, holomku?“
Vrčí na něj, a tak jde Vilda pro Bryse, že spolu půjdou najít Firuna. Stopy Firuna není snadné najít, protože jsou méně patrné.
„Hele, Brysi, podívej se tady kolem toho křoví, jestli nepoznáš, kam měl Firun namířeno. Stopy tady nejsou skoro vidět a já si nejsem jistý, kterým směrem pokračoval.“
Brys chvíli obchází místo a usmívá se. „To je jednoduché. Firun šel, přímo skrz ně, vidíš, jak jsou ulámané větvičky? Je sice pravda, že stopy se za sebou snažil zamést – to si můžeš všimnout tady, větvemi tu zahlazoval sníh – takže nechtěl, aby si někdo všimnul, že tudy šlapal. Proč ale zlámal ty větvičky, když maskoval stopy, to mi přijde divné…“
„Třeba si toho nevšimnul jako já,“ mručí Vilda.
Po pár krocích se ale s Firunem setkávají. Firun má lopatu přes rameno a ruku od krve.
„Koho’s zakopával?“ ptá se Brys vyděšeně.
„Ale, to jen jak jsem kopal, udělal jsem si puchýř,“ odvětí Firun a tváří se tak, že i Brys chápe, že tím rozhovor na téma kopání končí. Firun se ale musí ještě sbalit na cestu, a tak se domluví, že Brys s Vildou půjdou pomalu napřed, zatímco se Firun nabalí, a pak je doběhne.
A zlaťáčky jsou pěkně v bezpečí, usmívá se Firun cestou k vesnici.
První noc od vesnice jsem hrál takovou divnou hru, maminko. Nepřišla mi moc zábavná, ale vyhrál jsem. Firun mi dal na výběr z levé, nebo pravé ruky. Vybral jsem levou, protože ta je od srdíčka, jak jsi mě to učila. A v ní nebyl kamínek. A tak jsem vyhrál první hlídku. Vilda teda říkal něco o tom, že někdo podvádí, že určitě neměl žádný kamínek, ale já nepodváděl. A stejně jsem vyhrál. Firun říkal, ať ho nebudím, že mám hlídku, Vilda ale říkal, ať vzbudím jeho, že hlídat budeme každý chvilku. To jsou divné zvyky, viď? Já když spávám doma, tak spím. Kdybych držel hlídku, moc bych se nevyspal.
Třetí den cesty severozápadním směrem tři společníci uviděli stoupající proužek dýmu. Lokace odpovídala popisovanému stanovišti od drába, přišla na řadu tedy porada.
„Půjdeme spolu, co nejblíž si troufneme, poté by se někdo měl připlížit a zjistit, co jsou ty lidi zač,“ navrhuje Firun.
„Připlížím se tam já,“ nabízí se Vilda.
„Jak se městská krysa jako ty chce obezřetně plížit?“
„Já jsem krysa na všechny způsoby,“ Prohlašuje Vilda, ale Firuna tím moc neuklidňuje. Přesto se po pár mílích plíží k táboru Vilda. A také přináší zprávy.
„Směrem k nám je kopec, na kterém hlídkuje jeden člověk. Za kopcem je tábořiště asi deseti lidí.“
„Jsou to tedy lidé?“ ptá se Firun.
„To nemůžu říct určitě, nebyl jsem tak blízko, abych si byl jistý.“
Když se začne smrákat, skrývá se družina tak blízko, jak si jen dovolí, a čeká na noc. Brys je celý netrpělivý, a tak se vydá na průzkum kolem tábora. Dlouho se nevrací, ale nakonec přináší informaci o malé bytosti, která hlídá z druhé strany.
„Byl to takový malý tvoreček, nebo děcko, nebo trpaslík,“ dodává se soustředěným pohledem na Vildu.
„A nemohl to být skřet?“ ptá se Firun.
„To nevím, byl moc zachumlaný v nějaké kožešině a opíral se o hůl. Možná to mohl být i skřet.“
„Hlídka ale rozhodně vzrůst dítěte nemá,“ zapojuje se Vilda, „zatímco jsi byl pryč, viděli jsme výměnu stráží.“
Skupinka se v tichu domlouvá na večer. Plán je jednoduchý. Potají se připlížit k hlídce, tu omráčit a poté vyzpovídat. Dojde řada na kontrolování zbraní.
„Zbraně?“ nechápe Brys.
„Prostě si vem meč, nebo co máš.“
„Já nic nemám.“
„Tak si vem klacek nebo kámen, stejně chceme hlídku jen omráčit.“
„To je dobrý plán, to bude dobrodružství!“ výská Brys.
„Tak potichu. Já s Vildou půjdeme ze severu, Brys se postaví mezi hlídku a tábor a bude hlídat. Mají rozdělané ohně, takže toho moc neuvidí, i tak se ale, Brysi, kryj za nějakým keřem. Dáme ti znamení, jak budeme mít hlídku v cajku.“
A vyráží.
Cesta do kopce je ve sněhu velmi náročná. Firun i Vilda se snaží nevydat ani zašustění, zatímco však Firun je lovec, Vildovi se šplhá o poznání hůř. Těsně před vrcholkem kopce si Vilda kontroluje sukovici, špatně ale dostoupne a klouzá o pár metrů níž. Pak zavládne znovu ticho. Po krátké chvíli se ale nad nimi ozvou kroky. Vilda ztrácí hlavu a střemhlav se vrhá za nejbližší kosodřevinu, Firun na nic nečeká a vybíhá s klackem na hlídku. Je vidět, že hlídač čekal králíka, snad i lišku, ale ne rozběsněného lovce. I tak nezapomíná na slušné vychování a s pokřikem „Popláááách“ se vrhá na Firuna. Dochází k boji. Na tohle Vilda nemá nervy, hrne se z kopce dolů, křičí na Bryse: „Pomoz mu a utečte“ a sám se řídí druhou radou.
Mezitím si Firun vyměňuje s hlídačem pár úderů. Tábor se probouzí, Brys slyší zvuky rvačky a rozhodne se jít Firunovi na pomoc. Hlídač si ho nevšímá, a tak mu Brys natáhne jednu klackem za uši. Firun neztrácí duchapřítomnost, pozvedá ke rtům roh, troubí a volá: „Tady vesnická hlídka. Vzdejte se, jste obklíčeni.“ Kývá na Bryse a ten obíhá tábor z jiné strany a přidává se „Vzdejte se!“. Naproti, ve směru kam tábor začíná prchat, schoulený Vilda nezůstává pozadu: „Jste obklíčeni!“ a šíp se zabodává pár metrů od něj. Tohle nebyl z jeho nejlepších nápadů.
Když osm lidí a dvě malé osoby utekli do lesa, sešli se Brys a Firun nad omráčeným strážcem. Snažili se ho probudit, ale ačkoliv jevil známky života, nebyl s to se probrat z deliria. Vilda prohledal tábor a s kotlíkem polévky vylezl na kopec.
„Co teď?“ ptá se, když zhodnotí situaci.
„Posuneme se hlouběji do lesa a počkáme do rána,“ rozhoduje Firun, a tak svazují strážce a stahují se blíž k lesu. S nehybným člověkem ale mají problémy, a proto táboří na kraji lesa. Hlídkují ve stejném pořadí jako první noc a každý se snaží probrat rukojmí z bezvědomí. To se jim nedaří, a tak přemýšlejí, co dál.
„Má ošklivou ránu v týlu, s tím mu nepomůžu,“ přiznává Firun.
„Navíc se třepe zimnicí, a ačkoliv několikrát otevřel oči, vůbec nevnímal svět kolem sebe,“ dodává Vilda.
„Ten už se neprobere,“ mudruje Brys. „Ve vesnici máme taky jednoho, kerej dostal kmenem do šišky a od tý doby se usmívá a vykládá nesmysly. Já mu teda vůbec nerozumím. A snažili se ho i vyléčit, ale na to prej není lék. Stejně jako s tímdle. Co uděláme?“
„Musíme ho vzít do vesnice, jedubába mu může pomoci,“ rozhoduje Firun.
„Tomu už nic nepomůže,“ vrtí hlavou Brys, „neměli bychom jít sledovat tu skupinu z tábořiště?“
„Toho člověka tady nechat nemůžeme, to je jako bychom ho zabili,“ neustupuje Firun a když se k němu přidá Vilda, Brys souhlasí a vyrážejí zpátky do vesnice. Není to ale vůbec jednoduché, a ač si vyrobí smyk, na kterém cestou táhnou zraněného, i tak je to náročná cesta. Firun nese známky včerejšího zápasu, a tak pouze odklízí stopy, Brys a Vilda táhnou smyk, ale k večeru toho mají všichni tři plné zuby. Usínají bez hlídek a ráno se vydávají dále. Spěchají, protože se bojí, že nemají mnoho času na záchranu. Do vesnice dorazí navečer. Vilda jde domů, Firun a Brys jsou sice unavení, ale přece míří prvně se zraněným k jedubábě. Jaké je jejich překvapení, když uvnitř nacházejí Sarevoka s obvázanou hlavou.
„Příteli, co se ti stalo,‘‘ běží Firun k Sarevokovi…
Co způsobilo Sarevokovi zranění? Našel Sarevok svého otce? Probere se rukojmí našich kamarádů z deliria? A co se od něj družinka asi může dozvědět? Opustí Brys své nové známé? A jaké tajemství se skrývá za zmizeními?
… a co na to Jan Tleskač?
To se jistě ukáže u dalšího setkání GK systému. Už teď se Brys moc těší!
|
|
